Jitka Fučíková – aneb druhá šance pro potřebné a seniory

Paní Jitka Fučíková žije v Nové Pace a společně se svým manželem, panem Josefem Fučíkem, který je vozíčkář, spolu založili organizaci Život bez bariér, z. ú. Paní Fučíková je její ředitelkou. Vystudovala Střední průmyslovou školu potravinářské technologie v Pardubicích a je jí 65 let. Manželé Fučíkovi mají syna a dvě vnučky. Paní Jitka má také dvě skvělé kamarádky, na které se může spolehnout a svěřit se jim, když není den zrovna jednoduchý.

Manželé Fučíkovi se významně zasloužili o rozsáhlou rekonstrukci bývalého Paulánského kláštera. Dnes tyto budovy slouží jako centrum pro zdravotně postižené osoby a seniory.

Mezi její koníčky patří plavání – pravidelně dochází do bazénu. Oblíbila si také cestování. Její práce je pro ni zároveň i koníčkem, protože každý den přináší něco nového a zajímavého.

Z jakého důvodu jste zakoupili zchátralou nemocnici z vašich úspor?

V tehdejší nemocnici v Nové Pace pracovala manželova maminka jako vrchní sestra, babička na vrátnici a manželova sestra jako zdravotní sestra. V roce 1998 prodělal můj manžel úraz – poranění páteře a míchy po skoku do bazénu. Bojoval o život ve Fakultní nemocnici Hradec Králové, poté byl převezen do oblastní nemocnice v Jičíně a následně do Nové Paky, aby byl blíž své rodině. Právě v nemocnici, kde pracovala jeho maminka, sestra i babička, a díky tamnímu primáři, dostal znovu důvod žít a nevzdávat se. Zůstal upoután na elektrický invalidní vozík a bylo potřeba začít znovu – jinak.

Cílem založení sdružení bylo předávat si zkušenosti, hledat odpovědi na otázky a podporovat lidi s podobným osudem. Organizace se postupně rozrůstala a působila v pronajatém městském objektu.

V roce 2004 byla uzavřena právě ta nemocnice, ve které manžel bojoval o život, a nikdo o ni nejevil zájem. Jednou jsme kolem projížděli autem a na budově visela cedule NA PRODEJ. Manžel neváhal, trochu mě přemluvil, a pustili jsme se do akce, která nám změnila celý život.

Zastavili jsme vlastní dům, kde dodnes bydlíme, vzali si půjčku, uhradili první zálohu a od Královéhradeckého kraje jsme celou opuštěnou nemocnici – tři objekty, park a přilehlé komunikace – koupili na splátky. (https://www.youtube.com/watch?v=EW8R_TW-krU)

Důvod byl nejspíš i ten, že manžel chtěl nemocnici něco vrátit, protože mu zde zachránili život. Vůbec jsme tehdy netušili, jak náročná životní cesta nás čeká, ani jsme to nezkoumali.

Kdy jste začali s rekonstrukcí budov a jak dlouho trvaly (či trvají)?

S rekonstrukcí jsme postupovali postupně – podle dostupných financí, podle toho, kdo přišel pomoci, a také podle toho, kdo daroval nepotřebný stavební materiál. Postupně jsme vyřizovali stavební povolení a připravovali projektovou dokumentaci pro jednotlivé objekty. U bývalého kláštera byla situace složitější, protože jde o kulturní památku, a bylo nutné zajistit různé průzkumy a odborné posudky.

Práce šly krok za krokem. Náhodou získal manžel do bezplatného pronájmu zemní stroj „bobík“. Protože dříve pracoval jako bagrista, nechal si stroj upravit pro ovládání z invalidního vozíku – a stal se tak obrovskou posilou při zemních pracích. Každé ráno po dřevěné desce se s pomocí nasunul do bagru, dostal svačinu a pití, a až deset hodin denně pracoval na úpravách areálu kláštera. Svépomocí jsme tak ušetřili obrovské finanční prostředky. Šlo hlavně o bourací práce, výkopy, zásypy a přesuny materiálu. Na vozíčkáře to byl neuvěřitelný objem práce. Pomáhali nám dobrovolníci, rodina – především syn – a také lidé na obecně prospěšné práce. Když už to nešlo jinak, vypomohly místní firmy.

Protože se v areálu bývalé nemocnice nacházejí tři objekty, postupovali jsme podle jejich složitosti.

1. Nejmenší objekt (2006–2009)

V letech 2006–2009 probíhala rekonstrukce nejmenší budovy. Část financí jsme získali z dotace MPSV a z darů, ale většina prací byla provedena svépomocí. Dnes slouží přízemní bezbariérový objekt jako půjčovna kompenzačních pomůcek a technické zázemí.

2. Hospodářská budova – evropské fondy

Současně s opravou nejmenšího objektu jsme připravovali projektovou dokumentaci a žádost o podporu na rekonstrukci tehdejší hospodářské budovy. Měli jsme štěstí – v roce 2009 se podařilo podat žádost na poslední chvíli a byla zčásti podpořena z evropských fondů. Získat tehdy 29 milionů korun na opravu objektu byl pro nás splněný sen. Během dvou let byla budova hotová, otevřená a mohly se naplno rozjet všechny činnosti organizace Život bez bariér – sociální služby, chráněná dílna i ubytování.

3. Největší objekt – bývalý barokní klášter (příprava téměř 15 let)

Po dokončení menšího objektu a rozběhnutí rekonstrukce druhého jsme začali připravovat opravy největší budovy – bývalého barokního kláštera. Přípravné práce trvaly téměř 15 let. Šlo o kulturní památku, projektová dokumentace byla velmi složitá a drahá, a naší prioritou byla bezbariérovost a funkčnost pro naše služby.

Podařilo se podat žádost o evropské dotace, která byla v r. 2019 z části podpořena. K dofinancování se připojili partneři – Královéhradecký kraj a město Nová Paka. Oba přislíbili kofinancování s podmínkou, že po dokončení rekonstrukce předáme objekt kláštera městu.

Stavební práce začaly v roce 2020 a v květnu 2023 proběhla kolaudace. Poté jsme budovu kláštera věnovali městu, v průběhu roku získalo dotaci a v současné době opravuje poslední podlaží budovy. Bude zde galerie a v podkroví depozitáře.

Dnes jsou všechny budovy plně využity a organizace poskytuje své služby uživatelům. Dva objekty jsou ve vlastnictví Života bez bariér, v klášteře působíme jako nájemci.

Co ještě chybí?

V areálu výrazně chybí jižní parkoviště. Projektová dokumentace je téměř dokončená, ale realizace bude záviset na financích – půjde nám o to, sehnat další investici v řádu desítek milionů korun.

Kde všude jste sháněli finance?

Jednoduše – všude, kde to bylo možné. Nejprve jsme použili vlastní úspory a půjčky od rodiny, rozprodali jsme většinu dědictví, doživotně se zadlužili, atd. Postupně jsme našli i několik stálých dárců. Máme například tři dárce, kteří od roku 2005 každý rok posílají 30 000 Kč. Máme také dárce, který pravidelně měsíčně přispívá 250 Kč. Pro někoho je to drobnost, pro nás je to ale projev velké úcty. Když si spočítáte pravidelné dary za 21 let, je to obrovská pomoc.

Ačkoli jsem vystudovala SPŠ potravinářské technologie, mám ráda čísla. Nezbylo tedy nic jiného než si sednout k počítači, udělat si kurz účetnictví a začít psát žádosti – o sponzorské dary, o malé finanční příspěvky i o velké dotace. Upřímně, zhruba z 90 podaných žádostí ročně bývá podpořeno asi 20 %.

Naše organizace získala registraci a pověření poskytovat sociální služby, což nám umožnilo čerpat pravidelné dotace na jejich provoz. Postupně začala přispívat i některá okolní města a obce a několik pravidelných dárců nám zůstalo věrných dodnes. Ale přesto to všechny nutné náklady nepokryje …

Vybavení a materiál, který potřebujeme pro činnost, pochází často z materiálových darů. Náhodně jsme oslovovali firmy po celé České republice – a mnohé z nich byly opravdu štědré. Díky tomu se podařilo dokončit objekty, ať už formou darů na samotnou stavbu, nebo darů v podobě vybavení a inventáře. Na provoz je totiž potřeba nejen nábytek, ale i stovky drobností – od košťat až po toaletní papír.

Naše finanční úspory, které jsme do organizace vložili, se nám nevrátí – není z čeho, protože neziskový sektor je prostě neziskový. Fungujeme na vícezdrojovém financování a každý den hledáme prostředky na to, aby organizace prosperovala, aby zaměstnanci měli důstojný příjem, aby se uhradily revize, energie a aby zbylo i na něco navíc. Například na pronájem plaveckého bazénu pro klienty – někteří z nich nikdy v životě neměli možnost si zaplavat, a je krásné vidět, jak jsou šťastní.

Z jakého důvodu a kdy vznikla nezisková organizace Život bez bariér?

Manžel měl úraz a předtím jsme společně provozovali malou živnost zaměřenou na stavební práce a kovovýrobu. Po jeho úrazu v roce 1998 nastalo ticho, prázdno, bez peněz – a také pocit bezmoci. Manžel je ale aktivní člověk. Sešlo se několik známých se stejným osudem a vznikla myšlenka založit spolek či sdružení, aby se lidé po úrazu mohli scházet, předávat si zkušenosti a společně něco tvořit – cokoli, co dává smysl.

Dne 10. 2. 2004, tedy přibližně šest let po úrazu, vzniklo občanské sdružení Život bez bariér. Manžel tehdy načmáral na papír sluníčko s vozíčkářem uprostřed – a logo bylo na světě.

Nebyl však žádný prostor, kde se scházet. Město nám zapůjčilo opuštěnou budovu bývalých jeslí, kterou jsme během roku svépomocí a s pomocí nadací a dárců opravili. Tím začala první etapa rozvoje organizace. Bylo nás pět a během několika let se sdružení rozrostlo na téměř čtyřicet členů. Přibyli první zaměstnanci, první klienti a bývalé jesle doslova „praskaly ve švech“.

Proto jsme začali hledat větší prostory. Jak už bylo popsáno výše, areál bývalé nemocnice byl opuštěný – a pro nás se stal osudovou výzvou. Pronajatý objekt jeslí jsme nakonec opustili; dnes už ani nestojí, byl zbourán.

Začátky organizace byly fantastické. Spousta nápadů přicházela od lidí, kteří sami bojovali se svým postižením, ale zároveň měli chuť něco dělat. Jezdili jsme po základních školách a dětem vyprávěli, jaké je žít na vozíku. Účastnili jsme se sportovních akcí v boccie – někteří se dokonce probojovali až na mistrovství Evropy. Aktivit bylo mnoho, protože zatímco jednotlivec je ve svém boji s úrazem sám, ve skupině se všechno zvládá mnohem lépe. Máme z tohoto období spoustu kamarádů, nynějších para-olympioniků.

Proč jste se začali věnovat handicapovaným a v čem vás oslovují?

Protože víme, co znamená mít handicap – zažili jsme to na vlastní kůži. Manžel měl úraz a já jsem se ocitla v roli manželky vozíčkáře. To jsou zkušenosti, které člověka změní. V té době nebylo kam jít pro radu, nikdo nevěděl, jak se s takovou situací poprat. Jedinou možností bylo hledat lidi s podobným osudem, scházet se, předávat si zkušenosti, podněty a pomáhat si navzájem.

Právě proto vznikla organizace Život bez bariér – místo, kde se přátelé začali setkávat a sdílet své zkušenosti z praxe. Postupně se k nám přidávali další lidé z celého okolí.

Představte si, že nemáte ani základní kompenzační pomůcku, abyste mohli vyjet na vozíku ven na sluníčko. Že se nedostanete do auta. Že nemáte vhodnou postel, která by vám umožnila polohování. Že nevíte, kde sehnat cévky nebo který lékař je může předepsat. To všechno byly běžné problémy lidí s handicapem.

Obrovským zlomem bylo, když jsme od pana prezidenta Václava Havla a jeho manželky získali darem první mechanické invalidní vozíky a mohli začít provozovat půjčovnu. Další pomůcky věnovaly sestry Boromejky z Prahy – postele, chodítka, elektrické vozíky. A najednou se některým lidem díky zapůjčené pomůcce výrazně zlepšil život.

Lidé nás začali vyhledávat, radili jsme jim a půjčovna se rozjela naplno. A musím říct, že i když je někdo těžce tělesně postižený, když najde správné pomůcky, dostane dobrou radu a má podporu rodiny, může být jeho život fajn a plnohodnotný.

A právě tyto poznatky se snažíme předávat dál – handicapovaným lidem v rámci námi poskytovaných sociálních služeb.

Jakou máte zpětnou vazbu od handicapovaných a široké veřejnosti?

Život bez bariér je vidět, je slyšet a má už 21letou tradici. Naše organizace je vyhledávaná – v současnosti máme 60 klientů využívajících sociální služby a kompenzační pomůcky si ročně zapůjčí až 100 zájemců. Lidé si mezi sebou předávají informace a často nás doporučují dál. Plná kapacita služeb svědčí o tom, že svou práci děláme dobře.

Velkou zásluhu na tom má tým pracovníků. Každý z nich svým dílem přispívá k tomu, aby organizace působila profesionálně, byla otevřená, přátelská a důvěryhodná. I několik ocenění, která jsme v průběhu let získali, naznačuje, že naše práce má smysl a je pro lidi s handicapem přínosem.

Upřímně ale – o ocenění tolik nejde. Největší radostí je vidět spokojeného klienta.

Jaké druhy sociálních služeb poskytujete? S jakými handicapy pracujete?

Poskytujeme registrované sociální služby v ambulantní i terénní formě. Konkrétně jde o:

  • Denní stacionář
  • Sociální rehabilitaci
  • Odborné sociální poradenství
  • Navazující půjčovnu kompenzačních pomůcek

Většina uživatelů přijíždí nebo je do služby dopravena a den tráví podle stanoveného harmonogramu – účastní se skupinových i individuálních aktivit.

Denní stacionář

Denní stacionář je služba hrazená uživatelem. Je určena pro osoby od 15 let výše, bez horní věkové hranice. Cílovou skupinou jsou lidé s kombinovaným postižením – tělesným, mentálním, s Alzheimerovou chorobou či demencí. Služby jsou přirozeně odděleny podle věku a typu postižení, aby bylo zajištěno vhodné prostředí i individuální přístup.

Sociální rehabilitace

Sociální rehabilitace je bezplatná služba, jejímž cílem je podpora integrace lidí do společnosti. Uživatelé zde často:

  • nacházejí nové zaměstnání
  • učí se samostatnosti
  • získávají nové dovednosti
  • navazují přátelství i partnerské vztahy

Tato služba je využívána převážně mladšími a středně starými lidmi s různými typy handicapů.

Odborné sociální poradenství

Poradenství je otevřené všem, kteří potřebují pomoc. Pomáháme například:

  • s vyřízením žádosti o invalidní důchod
  • s příspěvkem na péči
  • s orientací v sociálním systému
  • s hledáním vhodných služeb či pomůcek

Cílem je, aby nikdo nezůstal na svou situaci sám.

Půjčovna kompenzačních pomůcek

Navazuje na všechny naše služby. Ročně si pomůcky zapůjčí až 100 lidí. Pomůcky často zásadně zlepší kvalitu života – umožní pohyb, samostatnost, bezpečí i důstojnost.

Jaké akce a aktivity pořádáte pro klienty a jaké pro veřejnost?

Většina aktivit pro klienty je přizpůsobena jejich zdravotnímu stavu tak, aby jim přinesly radost, nové poznatky, posílení sebevědomí, nácvik soběstačnosti nebo pracovních návyků. Aktivity probíhají individuálně i skupinově, v pravidelných intervalech a jsou předem plánované pracovníky sociálních služeb.

Mnoho akcí se váže k tradicím – například k májové veselici, pálení čarodějnic nebo ke Dni matek. Klienti se podílejí na přípravách, vyrábějí dekorace, masky a další výtvarné výrobky. Součástí programu jsou také výlety do okolí, lehké sportovní disciplíny, možnost plavání nebo třeba „desetiboj domácích prací“, který propojuje aktivitu se soběstačností. Velkým přínosem jsou i pravidelné procházky.

Jaké akce a aktivity pořádáte pro klienty, jaké pro veřejnost?

Pro veřejnost pořádáme akce, jejichž cílem je ukázat, jak sociální služby fungují, jaké další služby nabízíme a v jakém prostředí pracujeme. Patří sem například tradiční velikonoční a předvánoční jarmarky, kde si návštěvníci mohou zakoupit výrobky našich klientů a zaměstnanců chráněných dílen.

V rukodělných dílnách vznikají originální keramické, šité či papírové výrobky, ale také produkty z tapet a dalších materiálů. Je na nich vidět kreativita, šikovnost a um našich klientů i pracovníků.

Díky technickému zázemí v areálu můžeme pořádat také filmová promítání, společné besedy a různá setkávání. Máme dobrý tým, a proto se nám daří organizovat širokou škálu aktivit jak pro klienty, tak pro veřejnost.

Kdo stál za vznikem pořadu Klíč o vaší organizaci?

První pořad Klíč o naší organizaci vznikl v roce 2007 díky Nadaci Charta 77, která dala České televizi tip na natočení dokumentu. Tehdejší díl se věnoval počátkům organizace, její činnosti a vizi do budoucna. V té době jsme právě zakoupili areál bývalého kláštera a nemocnice v Nové Pace a dokument symbolicky končil přáním, že do 10–15 let bude celý areál opraven.

V roce 2025 přijel do Nové Paky náhodou pan Kučera, scénárista a režisér České televize. Pracovník místního muzea ho upozornil, že na kopci stojí bývalý klášter, který se nám podařilo revitalizovat a znovu oživit. A tak vznikl nápad na nový dokument.

Pan Kučera nás navštívil poprvé – a pak ještě mnohokrát. Bavilo ho účastnit se našich akcí a aktivit, poznat naši práci zblízka a navázat na příběh z roku 2007. V květnu 2025 proběhlo hlavní natáčení. Dokument věrně zachycuje cestu manželů Fučíkových a postupné kroky k naplnění vize – opravě celého areálu bývalého kláštera paulánů a nemocnice v Nové Pace.

Za to mu patří velký dík. Dokument se opravdu povedl.

Jaké byly ohlasy diváků a široké veřejnosti na pořad Klíč o vaší organizaci?

Ohlasy byly velmi pozitivní. Ti, kteří s námi spolupracují dlouhodobě, vzpomínali na jednotlivé etapy vývoje organizace – někteří při sledování dokonce plakali. Novější členové a zaměstnanci díky dokumentu lépe poznali historii organizace i její zakladatele.

Dokument je skvělou prezentací navenek. Pravidelně jej pouštíme na akcích pro veřejnost a je dostupný i na našem webu.

Vzpomínám si na jeden e-mail od paní, která dlouho nebyla v Nové Pace. Pamatovala si původní stav budovy a děkovala nám za to, co všechno se podařilo udělat. Takové reakce jsou pro nás nesmírně cenné.

Kdo přihlásil pořad Klíč do 32. ročníku soutěže VVOZP?

Nejsem si tím zcela jistá, ale podle slov pana Kučery dokument zaujal natolik, že byl přihlášen do 32. ročníku soutěže a získal třetí místo. Myslím si, že k tomu přispělo i to, že bylo natočeno velké množství materiálu, dokument měl spád, byl pestrý a stal se skutečným příběhem. To zřejmě rozhodlo.

Co je vaše přání do budoucna?

Přeji si především zdraví – pro sebe, rodinu i celý tým. A také aby vše fungovalo alespoň tak dobře jako nyní. Moc bych si přála, aby aktivity a činnosti, které jsme před 21 lety začali budovat, pokračovaly dál.

Postupně stárneme nejen my, ale i mnozí kolegové v týmu. Mým velkým přáním je, aby jednou tuto pomyslnou štafetu převzal někdo, komu nejsou lidé s handicapem lhostejní, kdo má srdce na pravém místě a dokáže vést tým s respektem a lidskostí. Někdo, kdo bude mít dobrý vztah k uživatelům i k práci, kterou naši zaměstnanci odvádějí. Podmínky pro to jsou, myslím, velmi dobré.

Pro sebe a rodinu si přeji jediné – zdraví. To je nejdůležitější.

Co byste vzkázala jakkoliv handicapovaným lidem?

Nevzdávejte se. Nikdo z nás neví, jaký osud ho v životě potká. Můj manžel po úrazu v roce 1998 hýbal jen hlavou. Po pěti letech usilovné rehabilitace Vojtovou metodou už seděl a po deseti letech se dokonce vrátil ke své profesi – jak sám říká, stal se znovu „šťastným a nadšeným bagristou“.

Vždy existuje cesta, jejímž cílem může být radost ze života, dobří přátelé a rodina. Je důležité vědět, kam se obrátit o pomoc, když je potřeba. A věřte mi – mám s tím osobní zkušenost.

Život bez bariér, z. ú., je organizace, kterou jsme s manželem založili s cílem pomáhat lidem „od A do Z“. Po nahlédnutí na www.zbb.cz najde téměř každý to, co potřebuje.

V Nové Pace 3.2.2026 – Jitka Fučíková

Komentáře jsou vypnuty.