Ráchel Skleničková je mladá, talentovaná žena, která nejen pěkně zpívá, hraje na klavír, ale taky učí děti hudební výchovu. Žije v Praze, chodí hrát na koncerty a dělá spoustu užitečného. Má však hendikep, který ji omezuje v některých činnostech. Od narození je totiž nevidomá. Proslavila se především písní Čistý svět, kterou zpívala se známým zpěvákem Miro Žbirkou.
Přečtete si tento rozhovor, který jsem pro čtenáře s Ráchel uskutečnila a přemýšlejte nad jejím životem.
Co bylo pro Vás osobně v životě nejtěžší?
To je hned na začátek docela záludná otázka. Člověk různé věci prožívá, některé jsou náročné, ale nakonec většinou dopadnou dobře. To, čeho jsem chtěla dosáhnout, se mi většinou podařilo. Sny se mi plní, a tak si člověk řekne: „Tohle bylo asi nejtěžší.“ Jenže časem na to zapomene, vytěsní to a nakonec se hlavně raduje z toho, že všechno dobře dopadlo.
Těžkých věcí ale bylo hodně. Asi nejnáročnější období pro mě byla puberta – smířit se s tím, že nebudu moct dělat spoustu věcí jako moji vrstevníci. Jsem občas netrpělivý tvor a chtěla bych všechno hned. Doma jsem měla naštěstí velmi podporující zázemí, hlavně maminku, která mi vždycky říkala, že všechno jde, když se chce.
Pro mě osobně jsou ale největší výzvou vztahy. Tam to občas zadrhává. Teď jsem v takovém mezidobí – žádný vztah momentálně nemám, ale jeden se možná rýsuje na obzoru. Mám na mysli hlavně partnerské vztahy.
Takže ano, bylo spoustu těžkých věcí, ale žádná nepřekonaná. Jen v těch vztazích to pro mě bývá nejnáročnější. Stručně řečeno: tohle je pro mě v životě nejtěžší.
Jaké jsou Vaše koníčky mimo zpěv a hudbu?
Je důležité, když se práce stane zároveň i koníčkem – člověk tak vyřeší více věcí najednou. Ale když je koníček dlouho zároveň prací, začne se z něj postupně vytrácet radost. Proto když mám volno, ráda čtu, chodím na procházky do přírody a hraju počítačové hry – to je pro mě docela důležité. Velmi zásadním koníčkem je ale pro mě sport. U něj si dokonale vyčistím hlavu, přepnu se do úplně jiného režimu a naladím se na jinou „notu“ než v hudbě.
Jaký sport provozujete?
Věnuji se plavání a cyklistice – jezdím na tandemu, vždy s někým. Mám na to průvodce z organizace Okamžik, jmenuje se Tomáš, a je to skvělý průvodce i kamarád. V zimě mám ráda běžkování a bruslení na ledě. Tam opravdu cítím svobodu. U běžek jsem ale některé dovednosti zapomněla, takže jsem teď na nižší úrovni, ale vůbec mi to nevadí. Ve sportu nemám žádné ambice.
Dalším mým koníčkem je otužování. Vlezu do studené vody, nejraději do Vltavy nebo někam do přírody – to je pro mě nejhezčí. Vydržím tam tak dvě minutky, ale nemám žádné ambice plavat kdovíjak dlouho. Na Svatoštěpánskou plavbu opravdu nejsem.
Jak dlouho se musí studovat, aby se nevidomý člověk naučil psát braillovým písmem?
Já jsem se s braillovým písmem setkala už v první třídě – nejdřív v písance a potom ve slabikáři. Je to podobné jako u vidících dětí, které se učí číst běžným písmem. První rok jsme měli písanky, v druhé polovině roku slabikář a ve druhé třídě jsme se zdokonalovali ve čtení. Teprve ve třetí třídě jsem začala číst delší texty a knížky. Ve čtvrté třídě už šlo o čtení s porozuměním – delší příběhy a texty, u kterých je důležité chápat obsah.
Když to porovnám s mým devítiletým nevlastním bratrem, který je teď ve čtvrté třídě, postup je vlastně stejný. Učil se číst od první třídy a dnes čte dobrodružné příběhy nebo pohádky. Myslím, že jsem to měla velmi podobně. Celkově tedy zhruba tři až čtyři roky, než člověk čte opravdu plynule.
U lidí, kteří oslepnou až později, je to ale jiné. Když někdo ztratí zrak v dospělosti a ví, jak vypadají písmena, může to být rychlejší. Záleží na tom, jak citlivý má hmat, jak se mu přizpůsobí a jaké má kognitivní schopnosti. Je to velmi individuální. Někdo se to může naučit rychle, jinému to trvá déle.
Já osobně dnes už nečtu braillovo písmo tolik jako dřív. Brzy přišly audioknihy, počítače a hlasové výstupy, které jsou rychlé a pohodlné. Počítač mi text přečte mnohem rychleji, než bych ho přečetla prsty nebo nahlas. Když někdo přednese text za deset minut, já ho díky hlasovému výstupu zvládnu třeba za tři. Sluch se tomu tempu rychle přizpůsobí.
Proto jsem dnes v braillu trochu „zlenivěla“ – jako dítě jsem neměla na výběr, ale teď většinou volím audio. Kdybych do šestnácti let neměla jinou možnost, asi bych byla v braillu mnohem zdatnější.
Jsou ale oblasti, kde braillovo písmo stále vítězí – například noty. Hudební notace v braillu je velmi přesná: obsahuje prstoklad, artikulaci, délku tónů, informace o tom, zda hrát krátce nebo dlouze (např. staccato). Tam si braillovo písmo neodpustím, protože audio tohle nenahradí.
Jinak si můžu číst cokoliv, ale nejčastěji vítězí audioknihy nebo texty čtené počítačem.
Co bylo na Vašem celkovém studiu nejtěžší a proč?
Nejtěžší pro mě byl určitě přechod ze školy pro nevidomé do běžné školy mezi vidomé děti. Na škole pro nevidomé jsem byla „královna“ – učila jsem se dobře, byla jsem mezi dětmi, které měly podobné potřeby, a cítila jsem se tam jistě. Byly tam i děti s kombinovanými vadami, takže jsem měla pocit, že jsem mezi nimi velmi schopná.
Pak ale přišel velký skok do prostředí vidomých dětí, mezi kterými jsem předtím nebyla tak často. Ten přechod byl psychicky náročný. Nejprve jsem sice chodila do běžné školky, kde to bylo takové „protloukání se“, ale zvládnutelné. Měla jsem tam pár kamarádů a hráli jsme si spolu. V šesti až sedmi letech jsem pak přešla na speciální školu na Hradčanech, kde byli nevidomí i děti s kombinovanými vadami.
Nejtěžší období ale přišlo kolem deseti let, kdy jsem nastoupila do školy v Praze–Lysolajích. Ocitla jsem se ve třídě s třiceti dětmi, které se už rok znaly. Nikdy předtím nevidomého spolužáka neměly a ani učitelka neměla zkušenosti s tím, jak mě podpořit. Srovnat se s ostatními, zapadnout mezi ně a navázat vztahy – to byla ta nejtěžší část. Některé děti byly ze sociálně slabších rodin a občas to bylo až na hranici šikany. Psychicky to bylo opravdu náročné.
Později jsem přešla na Gymnázium Jana Nerudy (dnes Hudební gymnázium hl. m. Prahy) na Žižkově. Tam už to bylo mnohem lepší. Všichni hráli na nějaký hudební nástroj, měli jsme interní koncerty a prostředí bylo přívětivější. Byli jsme starší, každý měl své cíle a atmosféra byla mnohem dospělejší. Tam jsem se cítila jistěji a dokázala jsem se lépe prosadit i v předmětech jako matematika nebo chemie.
Poté jsem studovala na Deylově konzervatoři, kde byli nevidomí i vidomí studenti, a nakonec přišla další integrace na AMU. A právě to střídání prostředí – mezi „svými“ a mezi vidomými – mi podle mě nesmírně prospělo. Poznala jsem výhody obou světů. S nevidomými jsem mohla řešit věci, které vidomí neznají – třeba specifické počítačové hry pro nevidomé, jako byl Tarzan Junior, který fungoval čistě na zvuku. To se se zdravými dětmi sdílet nedalo.
Studijní výzvy jako matematika, chemie nebo geometrie mě naopak bavily. Měla jsem velkou podporu – moje teta je tyflopedka, protože i ona má nevidomou dceru. Díky tomu jsme měli doma všechny potřebné pomůcky, hmatové obrázky a konzultace. Studijní obtíže jsem brala jako dobrodružství, ne jako utrpení. Když se něco podařilo, měla jsem z toho radost.
Když to shrnu: Nejtěžší byla psychická stránka integrace mezi vidomé děti kolem deseti let. Studijní výzvy jsem zvládala dobře a často mě i bavily, ale začlenění mezi vrstevníky bylo nejnáročnější.
Z jakého důvodu jste se naučila finský jazyk?
Na Gymnáziu Jana Nerudy jsem potkala spolužačku, která začala studovat finštinu. Moje první reakce byla: „Wau, ty jsi magor, tohle bych nikdy nedala.“ O rok později jsem ale přečetla Mika Waltariho – Egypťana Sinuheta – a zjistila jsem, že autor je Fin. Začala jsem se zajímat o další jeho knihy a postupně mě to přivedlo k samotnému jazyku.
V roce 2008 už jsem začala poslouchat finštinu na YouTube. Říkala jsem si: „Ty jo, ten jazyk je úžasný.“ K tomu se přidala finská hudba – moje angličtinářka mi doporučila kapelu Värttinä a já se do ní úplně zbláznila.
Maminka mi tehdy naskenovala učebnici Finština pro samouky z Levných knih (česko-finskou). Tu dodnes všem Čechům, kteří se chtějí učit finsky, doporučuji. Je skvělá a člověk si s ní dlouho vystačí sám. Až po roce studia je dobré mít někoho na konverzaci. Já jsem to zkoušela přes Skype a fungovalo to.
Impulsem tedy byl Egypťan Sinuhet a moje spolužačka. Je v tom i trochu humoru – po několika letech jsem jí napsala e‑mail ve finštině a ona mi odpověděla: „Cože, ty se učíš finsky? Já už jsem s tím dávno skončila.“ Takže mě vlastně trochu vyhecovala, ale nakonec jsem u toho zůstala jen já.
Stručně řečeno: Začalo to knihou, pokračovalo hudbou a skončilo opravdovou vášní pro jazyk.
V jakých cizích zemích, ale i v ČR jste už měla koncerty nebo soutěže a jak jste se v nich umístila?
Všechny mé úspěchy jsou uvedené na mém webu: www.rachelsklenickova.cz. Z mezinárodních soutěží jsem se například zúčastnila soutěže v Polsku, kde jsem získala čestné uznání. Mezi klasickými klavíristy jsem nikdy netrhala rekordy – nejsem úplně soutěžní typ a více jsem se proslavila zpěvem populárnějších žánrů.
Velkým studijním úspěchem byla soutěž ve Washingtonu v roce 2011. Ve stejném roce jsem soutěžila také na konzervatoři v Pardubicích a v Praze na soutěži nevidomých hudebníků z celé Evropy, která se konala přímo na naší konzervatoři.
Koncertovala jsem v Německu, Polsku, Rakousku, na Slovensku a několikrát také ve Finsku – tam jsem sice žádnou soutěž nevyhrála, ale měla jsem tam několik krásných koncertů.
Později jsem soutěžit přestala a věnuji se už jen koncertování. Spolupracuji se Sjednocenou organizací nevidomých a slabozrakých (SONS), díky které jsem procestovala mnoho měst po celé České republice – například Třinec, Příbor, Studénku, Nový Jičín, Kopřivnici, Olomouc, Ostravu, Šumperk, Boskovice, Blansko, Brno a další. Dá se říct, že jsem „prokoncertovala“ velkou část republiky.
Nebojím se cestovat ani dál. Teď se dokonce rýsuje možnost koncertu na Havaji. Mám tam fanouška – lodního kapitána, který žije část roku v Česku a je velkým milovníkem klasické hudby. Snaží se mi tam koncert domluvit. Má kontakty, protože chodí do zákulisí a zná různé ředitele, ale zatím nevíme, zda se to podaří. Bylo by to nádherné – v USA jsem zatím byla jen ve Washingtonu a koncert na Havaji by byl ještě silnější zážitek.
Co pro Vás osobně znamená, když zpíváte se známými osobnostmi?
Je to pro mě obrovská čest. Zároveň ale vnímám, že i slavní lidé jsou pořád jen lidé – jako my všichni. Je zajímavé zjišťovat, kdo je milý a pokorný, a kdo je naopak trochu nafoukaný. Někdy je to úplně jinak, než by člověk čekal.
Například u Mira Žbirky jsem měla zpočátku respekt. Rok před naší první spoluprací totiž dost ostře pokáral dětský sbor, který s ním zpíval: „Prečo ich púšťate na pódium, keď to nevedia spievať…“ Chápala jsem ho – i já bych nechtěla zpívat s někým, kdo to neumí – ale na veřejnosti bych si takový výstup netroufla.
Když jsem s ním ale začala spolupracovat, ta „bublina ředitele zeměkoule“ z něj okamžitě spadla. Ukázal se jako velmi milý, upřímný člověk, který říká věci na rovinu a na nic si nehraje. To mně na něm nesmírně imponovalo.
Pak jsou i celebrity, jejichž jména raději nebudu uvádět – někdy se chovají zbytečně arogantně, i když k tomu není důvod. Já jdu na pódium vždycky se srdcem na dlani, s radostí, že mám tu čest zpívat s někým, koho jsem jako dítě poslouchala v autě. A pak mě třeba nechají zpívat jen druhou půlku sloky nebo druhý hlas a chovají se zvláštně už v zákulisí. Člověk si říká, proč to tak je.
Ale zároveň vím, že pro někoho můžu být „celebrita“ i já. Nakonec jsme všichni jen lidé a navzájem se obohacujeme. Je to krásné – mít možnost zpívat s někým známým, sdílet hudbu a společně tvořit něco, co má sílu.
Máte ještě nějakou touhu zpívat s nějakou další známou osobností?
Upřímně – momentálně nevím. Jeden z mých velkých snů bylo zazpívat si s Ondřejem Rumlem, a ten se mi v říjnu 2025 opravdu splnil. Měla jsem také čest zpívat s Tomášem Klusem. A kdyby se ještě někdy podařilo něco společného s Pokáčem, byla bych opravdu šťastná.
Jsou to takové sny, které člověka těší, když se splní, ale když se náhodou nenaplní, svět se nezboří. Hudba je pro mě radost sama o sobě – a když se k ní přidá někdo, koho obdivuji, je to krásný bonus.
Jak se člověk vůbec dostane ke spolupráci se známými osobnostmi?
Ke známým osobnostem jsem se dostala na poli populární hudby především díky Nadaci Světluška. Petr Král organizoval koncerty, kde se potkávali nevidomí umělci se slavnými zpěváky a hudebníky. A někdy se stane, že si mě některá z těch osobností sama osloví: „Ráchel, nechcete se mnou zpívat ještě tady nebo támhle?“
Tohle mě posunulo hodně dopředu. Díky koncertům, rozhovorům v rádiích a občas i v televizi mě lidé začali znát, a tak se mi někdy ozvou sami. V oblasti klasické hudby bych zase ráda poděkovala své pedagožce z konzervatoře Jana Deyla Janě Köhlerové, která mě učila osm let a představila mě Prof. Ivanu Klánskému z AMU.
Zatím jsem se v Česku nemusela nijak agresivně prosazovat přes agenta nebo manažera.
Upřímně – ani bych nechtěla být celebrita, kterou každý pozná na ulici. Jsem ráda za to, jak je to teď: někdo mě pozná, někdo ne, a když mě někdo osloví s tím, že mě zná ze Světlušky nebo z rádia, potěší mě to.
Kdybych někdy měla manažera, který by mi pomáhal s koncerty, bylo by to fajn. Ale nejdu tomu aktivně naproti. Jsem spokojená tak, jak to je – učím na konzervatoři, koncertuji a ve volném čase digitalizuji noty pro nadaci Mathilda. To je práce, která má smysl, i když je náročná a vyžaduje velkou přesnost.
Co byste vzkázala jakkoliv hendikepovaným dětem nebo dospělým?
Aby to nevzdávali a nepodlehli iluzi, že jsou na všechno sami. Často to tak vypadá – kolem sebe nevidíme nikoho, kdo by měl podobné potíže, a internet nás snadno utvrdí v pocitu izolace. Ale realita je jiná: vždycky existují lidé, kteří řeší podobné výzvy.
Je důležité se propojit s někým, kdo má stejnou zkušenost, nebo s někým, kdo už daný problém překonal. Když potkám někoho, kdo oslepl, snažím se ho maximálně podpořit a propojit s komunitou – třeba přes Tyflocentrum. To, co pomohlo mně, se snažím předávat dál.
Co byste se chtěla v životě ještě naučit?
Ráda bych se naučila hrát na ukulele, možná i trochu programovat a lépe vařit a smažit – ale když se to nenaučím, svět se nezboří.
Moc bych se chtěla vrátit ke klasické hudbě a naučit se některé své vysněné klavírní skladby, třeba Liszta. To je přání, které mám dlouho. Chce to jen čas a vůli – a když se to podaří, bude to krásné.
Jste věřící?
Ano, jsem. Víra je pro mě důležitá a často se před koncertem modlím, aby se hudba dotkla lidí přesně tam, kde to potřebují. Je to pro mě motivace, abych nezůstala stát na místě a dál rostla – nejen jako učitelka, ale i jako člověk.
Jaké máte přání nebo vizi do budoucna?
S kamarádkou Monikou Váňovou připravujeme projekt „Čistírna duše“ – vyprávěcí hudební pásmo, do kterého bychom chtěly zapojovat i různé hosty, včetně známých osobností. Tentokrát by to bylo naopak: ne že slavní oslovují mě, ale my bychom oslovovaly je. Je to krásná výzva a jsem zvědavá, co z toho vznikne.
Také bych si přála psát vlastní skladby a dál koncertovat. Populární hudba je příjemná a snadná, ale klasická hudba člověka neustále posouvá. A to teď potřebuji – nezůstat stát na jednom místě.
Co byste sdělila čtenářům o Rádiu Junior?
Jednou jsem pro Rádio Junior dělala rozhovor o tom, co znamená být nevidomý. Rádio je určené pro děti a teenagery od 8 do 18 let a vysílá od 7 ráno do 20 večer. Je to krásný prostor, kde se mladí lidé mohou dozvědět něco nového a zároveň se pobavit.
Je pro Vás hudba terapií a proč?
Rozhodně ano. Hudba dokáže vyjádřit emoce mnohem přesněji než slova. V pubertě, když byly doma těžší chvíle, mi hudba pomáhala zvládat smutek i depky.
Chodím také na zvukové lázně Dajána, kde mohou účastníci tvořit hudbu společně s terapeuty. Člověk se tam o sobě dozví spoustu věcí – třeba já jsem tam zjistila, jak velký mám strach ze smrti. Hudba se umí dotknout duše někdy jemně, jindy velmi silně.
Je to mocný terapeutický nástroj.
Jakým způsobem se učíte noty?
Musím se učit pomalým tempem, takt po taktu. Je to náročné, ale jinak to nejde.
Jak se píšou noty v Braillově písmu?
Braillovy noty vypadají jako text. Louis Braille je vytvořil tak, že jednotlivým hudebním znakům přiřadil významy podle písmen. Například nota C (osminová) se zapisuje jako písmeno D, protože francouzsky se C řekne do, D je ré, E je mi… a tak dál.
Každý braillský znak je tvořen šesticí bodů – jako šestka na kostce, tři body vlevo a tři vpravo. Některé body jsou vystouplé, jiné ne. Pro laika to vypadá jako „plané neštovice“, ale pro nevidomého hudebníka je to systém plný významu.
U malých dětí se začíná náslechem. Teprve když dítě umí plynule číst braillovo písmo, začíná se učit noty. A pokud chce být hudebníkem, je důležité, aby se učilo z not – jsou nejpřesnějším způsobem, jak hudbu předávat.
Jakou hudbu skládáte a proč právě takovou?
V současné době skládám hlavně populární písně. Hudba s textem má totiž obrovskou sílu – dokáže zvýraznit poselství slov a dodat jim emoci, kterou samotný text někdy neunese.
Dříve jsem se věnovala také experimentální hudbě, ke které bych se ráda někdy vrátila. Fascinovalo mě zkoumat, jak různé zvuky působí na člověka, jak je vnímá a co v něm vyvolávají. Na tohle téma mám například album Robolax, které naleznete také na webu, kde zkoumám hranici mezi zvukem technickým, relaxačním a zvukem, který už je pro ucho nepříjemný.
Mám také rozpracované album „Zmrtvýchvstání nejen Kristovo“, kde předělávám vážnou hudbu do různých moderních žánrů – country, jazzu nebo rocku. Je to spíš hravý projekt – takové hudební karikatury, které mají pobavit mě i posluchače.
Zpívala jste i s orchestry. Jak se nevidomý člověk cítí a jak hraje podle dirigenta?
Existuje několik způsobů, jak se s dirigentem dorozumět. Je to vlastně velmi zajímavý proces a vždy je důležité mít předem domluvené signály a gesta.
- Někdy stačí, když se dirigent nadechne – a já s orchestrem začnu.
- Jindy se dirigent přizpůsobí mně – já mu tělem naznačím, že jsem připravená, a on podle toho rozjede orchestr.
- V některých situacích je to téměř hudební telepatie. Vcítím se do hudby, v duchu si ji „zpívám“ s orchestrem a přesně vím, kdy přijde zpomalení nebo změna tempa.
Proto jsou pro nás nevidomé hudebníky nesmírně důležité zkoušky. Tam si všechno vyzkoušíme, sladíme se a najdeme způsob, jak spolu komunikovat. Každá skladba i každý dirigent vyžaduje trochu jiný přístup – a to je na tom krásné.
Autorkou většiny fotografií je Monika Vaňková (1 – 8)
Autorkou fotografií s klavírem je Naděžda Ostřenská (9 – 11)
