Adopce na dálku je charitní projekt zaměřený na pomoc chudým dětem. Díky tomuto projektu se děti vzdělávají např. v daleké Indii, ale také v jiných zemích světa (např. na Ukrajině, v Africe nebo v Latinské Americe).
Diecézní katolická charita Hradec Králové realizuje projekt Adopce na dálku v indickém státě Karnátaka.
Jejím indickým partnerem je od roku 2000 diecéze Belgaum, kde se projekt nazývá „Bala Jeevan Jyothi“ („Dát naději a světlo dětem“). V roce 2005 se rozšířil do arcidiecéze Bangalore, v níž funguje pod názvem „Asha“ („Naděje“).
Program Adopce na dálku zajišťují koordinátoři Diecézní katolické charity Hradec Králové pod vedením Mgr. Vojtěcha Homolky.
V roce 2025 bylo aktivních dárců 1 074 včetně 37 firem, 76 farností, sborů a společenství, 28 škol a 16 Charit a dalších organizací. Díky nim se mohlo vzdělávat 1 432 dětí, kterým Charita poslala celkem 8 774 829 Kč.
Jelikož jsem viděla velmi zajímavý dokument s názvem Blízkost na dálku v TV NOE, rozhodla jsem se zavolat a oslovit Ing. Annu Maclovou, ředitelku Diecézní charity Hradec Králové, a požádat ji o rozhovor. Vystupovala totiž v tomto dokumentu a byla v Indii.
Z jakého důvodu jste se dostala do Indie a co bylo důvodem této cesty?
Indii jsem navštívila dosud dvakrát – na přelomu listopadu a prosince 2022 a v listopadu 2024. Konkrétně stát Karnátaka – diecéze Bangalore a Belgaum. Co bylo důvodem? Spolu se svými kolegy a kolegyněmi z Diecézní katolické charity Hradec Králové jsme monitorovali průběh a výsledky projektu Adopce na dálku, který realizujeme s našimi partnery již více než 25 let. Na té druhé cestě s námi byl mimo jiné také kameraman TV Noe a vznikl dokument o projektu a naší cestě s názvem Blízkost na dálku. Podstatou projektu Adopce na dálku je finanční podpora českých dárců těm nejchudším dětem žijícím na venkově nebo v městských slumech, aby mohly získat kvalitní vzdělání, poté důstojnou a dobře placenou práci, a tím pomoct nejenom sobě, ale i celé rodině k lepšímu životu. A obvykle dalším potřebným dětem, protože mnozí absolventi z vděčnosti za šanci, kterou dostali, pomáhají jako dobrovolníci v doučovacích centrech nebo i finančně pomáhají dětem, jejichž chudoba jim chodit do školy neumožňuje. Čeští dárci, kterým patří obrovské díky, jim přispívají na uniformy, školní potřeby, někdy ubytování na internátu, prostě na základní potřeby spojené se studiem. Kromě toho přispíváme i na projekty zdraví, kurzy šití nebo řidičské kurzy. Rodiny, se kterými spolupracujeme, si často nákladnou léčbu nemohou dovolit. O to větší radost jsme měli se setkání s třináctiletým Rudolfem, kterému jsme přispěli v jeho šesti letech na léčbu leukemie. Potkali jsme se při druhé návštěvě také s celou rodinou Nikithy, která v té době bojovala se stejnou nemocí. Do toho měl úraz i její tatínek, který v jeho důsledku nemohl vykonávat práci v cihelně, a tím se značně zhoršila situace rodiny. Také jsme navštívili kurz šití, kde se ženy, které pečují doma o děti a starají se o domácnost, učí šít, aby si mohly přivydělat. Naváží zde i přátelství a šicí stroj si mezi sebou někdy půjčují. Potkali jsme také absolventy řidičského kurzu, přiznám se, že profesi řidiče nikomu nezávidím. Řidiči pracují od rána do noci ve velice hustém dopravním chaosu. To si tu neumíme představit – auta různého typu a velikosti, do toho tisíce motorek, rikši, povozy, do toho kličkující chodci a konečně zvířata – taková kráva vám zastaví celou křižovatku. A taky zde platí – kdo netroubí, ten nejede.
Co byste nám o tomto počinu chtěla sdělit?
Projekt Adopce na dálku byl odstartován před více než 25 lety panem arcibiskupem Bernardem Morasem a tehdejším biskupem královéhradeckým Dominikem Dukou. Později na pana arcibiskupa Morase navázali arcibiskup Peter Machado a biskup Derek Fernandes. Momentálně je do projektu zapojeno téměř 1500 dětí a studentů.
Jsou lidé v Indii jiní oproti nám Čechům a v čem?
Naši partneři v obou diecézích jsou neskutečně milí, přátelští, se srdcem na dlani. A to nejenom vůči nám, ale i vůči dětem i jejich příbuzným, jak jsme je během našich návštěv škol, domácností, farností poznávali. Ale v podstatě všude jsme potkávali velice příjemné lidi. Co mne fascinovalo, že právě u těch nejchudších jsem vnímala obrovskou pokoru, vděčnost, vřelost. Samozřejmě, že jsou v Indii, tak jako všude na světě, i lidé nepřátelští, nebezpeční, ale vesměs lidé, které jsme potkali, jsou skromní, dokáží se radovat i z mála. Jinak na ulicích na nás různě mávali ze všech stran, dělali si s námi selfíčka – přece jenom jsme byli tak trochu exotičtí. Velkou radost mi udělala jejich pěvecká či taneční vystoupení tradičních písní a tanců v nádherných kostýmech a prožívala jsem štěstí, když jsem si s nimi mohla zatančit, jasně, že ve svém stylu. Indickou kulturu miluji.
Zejména po první návštěvě Indie jsem měla pocit, že my tu v Česku jsme hodně namlsaní, často si vůbec nevážíme podmínek, které máme, jsme tak trochu rozmazlení…. Ale na druhou stranu si nesmírně vážím všech těch, kteří mají srdce na správném místě a vnímají potřeby druhých a pomáhají. Navíc i dětem neznámým v daleké Indii, či při různých dalších příležitostech u nás i v zahraničí. Všem patří velký dík.
Co Vás v Indii nejvíce oslovilo a co překvapilo? Proč?
Před odjezdem do Indie mne jeden akademik varoval před velkou chudobou. Odpověděla jsem mu, že jsem na to připravena, jelikož dobře znám podmínky lidí žijících u nás na ulici. (Manžel pracuje již přes třicet let jako terénní pracovník Domu matky Terezy Oblastní charity Hradec Králové.) Přesto mne chudoba doslova ohromila. Například v tak obrovském moderním městě Bangalore vidíte luxusní moderní hotely a na nich nalepené rozsáhlé slumy. Měli jsme několik příležitostí se přímo do jejich nitra podívat. Fascinuje vás malý prostor, ve kterém žije několik lidí, studentka medicíny má v koutě židli, na ní skripta a malou lampičku, na noc si položí na zem žíněnku. A pak si s ní povídáte, jak je vděčná za podporu české lékařky, která ji na cestě za vzděláním pomáhá. Taky se chce stát pediatričkou. To je další rozměr našeho projektu. Nejenom podpora finanční, ale také motivace, povzbuzení. Mnozí nám děkovali i za to, že je někdo někde, kdo jim věří, kdo jim dává příležitost. Za své dárce se modlí, píší jim dopisy.
Dále mne v Indii překvapila hustota obyvatel v ulicích a také hustota a hukot dopravy. Těžko si to lze představit. Dodnes si vybavuji, jak velký stres jsem prožívala, když jsme přecházeli z jedné strany ulice na druhou, držela jsem se jednoho Inda jako klíště a moc si přála, abychom to zvládli bez úhony. Taky mne oslovilo porovnání zdravotní péče – navštívili jsme jednu z nejmodernějších nemocnic v Indii a také jednu soukromou kliniku. Také rehabilitační centrum pro nemocné leprou či školu pro děti s těžkým zdravotním znevýhodněním. O poznatcích a zážitcích bych mohla vyprávět celé hodiny. Nafotila jsem tisíce fotografií.
Protože Indie je tak pestrá, rozmanitá země, plna kontrastů, překvapení.
Uvažujete, že byste tam ještě někdy letěla? Pokud ano, proč?
Čas od času přemýšlím, zda ještě do třetice… Nabízí se příležitost příští rok nebo ten další, kdy bude slavnostně otevřena základní škola v Karadi v diecézi Belgaum. Při naší návštěvě jsme pokládali s biskupem Derekem Fernandesem základní kámen. Výstavbu této školy spolufinancujeme z Tříkrálové sbírky. Takže další aktivita v rámci naší dlouholeté spolupráce. První patro už se rýsuje. Uvidíme…
V každém případě jsem nesmírně vděčná i za ty dvě návštěvy této země. Kdysi v mládí ještě za socializmu jsem cvičila jógu a zajímala se o východní duchovní směry. Moc jsme si tehdy i s několika přáteli přáli jet do Indie, ale bylo to úplně nereálné. Jednoho Silvestra jsme strávili s uskupením Relaxace na indické ambasádě, kde jsem se skamarádila s Joycem. Byli jsme nějakou dobu v kontaktu i po jeho odstěhování do Švýcarska, daroval mi knihu o Indii a sošku Panny Marie Fatimské. Vzala jsem ho tehdy k mým pražským přátelům na Hare Krišna party. Dodnes si pamatuji jeho otázku: Proč hledáte ty naše bohy, když tady máte Krista. Představte si, že po téměř 40 letech jsem Joyce žijícího v Kerale vypátrala. Sice jsme se nepotkali osobně, ale jsem ve spojení přes Facebook a Whatsapp. Jak velké bylo jeho překvapení, když jsem mu ukázala knihu i sošku, kterou mám v jídelně. Navíc byl moc překvapen, že pomáháme chudým indickým dětem.
Další motivací k případné třetí návštěvě je možnost potkat se s naší novou dívenkou Ivy. Při první návštěvě jsem se totiž potkala s Francinou a její maminkou, při druhé se Sharon. Francina již svá studia ukončila, a tak jsem se rozhodla účastnit se milého experimentu. Již podruhé mí kolegové vyzkoušeli variantu „adopce naruby“. Zájemce – dárce poskytne svoji fotografii a děti, které čekají na podporu, si samy vyberou svého podporovatele. Vyhrkly mi doslova slzy, když jsem viděla video, jak malá dívenka jde za ruku s maminkou, strhává ze šnůry fotografii, otočí ji a…. Potkáme se též? Kdoví.
Dělala jste o Indii nějakou přednášku u nás v ČR a kde?
O Indii a projektu Adopce na dálku mluvím s lidmi celkem často. Blízkost s našimi indickými přáteli žiju totiž každý den. Už jsem měla i několik prezentací, ale přednáškám se se věnuje vedoucí týmu Adopce na dálku Vojtěch Homolka a jeho spolupracovnice. Přece jenom vědí o projektu více a mají na to i více prostoru. Navštěvují školní či pracovní kolektivy, farnosti, zájemce v prostorách knihoven či jinde.
https://adopce.hk.caritas.cz/pomoc-detem/
