Klara Lokajova (pišící pod pseudonymem Sara Tajná), je maminkou dvou malých dětí a žije ve Vyškově. Už více než deset let má diagnostikovanou paranoidní schizofrenii. Než nemoc naplno propukla, velmi ráda sportovala. Dnes se ve sportu více krotí – její výkonnost už není taková,jako před deseti lety a především se učí respektovat hranice, které jí nemoc nastavuje. Sport je pro ni nyní formou relaxace, nikoli něčím, na čem by striktně lpěla, jak tomu bývalo dříve.
Před propuknutím nemoci byla silně orientovaná na výkon. Ačkoli ji nemoc srazila až na úplné dno, paradoxně jí právě schizofrenie pomohla přijmout samu sebe takovou, jaká je. Za toto poznání je velmi vděčná.
Paní Klára pracuje na poloviční úvazek v rodinné firmě jako administrativní pracovnice. K tomu pořádá autorská čtení po celé České republice ze své knihy „Zpověď schizofreničky“.
Má za sebou několik předčasně ukončených vysokoškolských studií. Velmi ráda by se ke studiu na vysoké škole vrátila, ale stále více si uvědomuje, že to není reálné. Důvodem je především její nemoc – chodí brzy spát a spí i dvanáct hodin denně, takže jí chybí čas, který by mohla studiu věnovat.
Jaké jsou Vaše silné stránky?
Než jsem onemocněla, neměla jsem o sobě příliš valné smýšlení. Cítila jsem se nedostatečná a myslela si, že jsem úplný looser. Přitom jsem měla skvělé studijní výsledky na gymnáziu a do toho cestovala jako modelka po světě. Díky orientaci na výkon jsem každým dnem navyšovala laťku výkonnosti, a i když jsem vždy splnila vše, co jsem si naplánovala, nebyla jsem se sebou ani trochu spokojená. Neustále jsem o sobě pochybovala. A až nyní jsem se sebou spokojená a beru se taková, jaká jsem (a to mám přitom pár kilo navíc).
Uvědomuji si svoje silné stránky, které jsem měla už předtím – jsem velmi empatický a laskavý člověk. Mám skvělé organizační a komunikační schopnosti a jsem autentická.
Proč se věnujete právě tématu duševního zdraví? Co Vás vedlo k tomu, abyste napsala knihu a proč zrovna takový název knihy?
Tématu duševního zdraví se věnuji právě kvůli tomu, že když jsem před 10 lety opouštěla nemocnici s diagnózou schizofrenie, měla jsem velmi zkreslené vnímání o lidech s duševním onemocněním. Znala jsem pouze obrázek vytvořený masmedii, že lidé s duševním onemocnění jsou nebezpeční pro společnost a měli by být zavření jen v léčebnách. A já si o sobě myslela, že mi život skončil.
Současně mi chyběla na trhu knih s tímto tématem od lidí s vlastní zkušeností. A vydáním knihy jsem chtěla ukázat, že i když má člověk diagnózu spojenou s duševním zdravím, neznamená to, že je něco míň, než lidé bez diagnózy. Musela jsem urazit dlouhou cestu, než jsem pochopila, že to není konec života.
Život sice už nebude jako dřív, to je pravda, ale můžete si ho dle mého názoru užít víc – protože když opadne akutní psychóza, otevírají se vám nové dveře. Díky destigmatizaci a reformě psychiatrie je spousta organizací, které pomáhají lidem s psychotickými onemocněními. A právě účastní na jejich akcích potkáte nové lidi, naučíte se novým věcem, apod.
Jakou máte zpětnou vazbu na Vaši knihu?
Už mi několik desítek lidí napsalo nádherné dlouhé zprávy, jak jim kniha pomohla buď pochopit tuto nemoc u jejich blízkých, nebo u lidí, kteří mají přímo tuto nemoc, tak jim pomohla se ztotožnili s příznaky nemoci, díky čemuž pochopili, že jsou opravdu nemocní – takže už nyní si říkám, že moje mise byla úspěšně splněna.
Nyní mám díky autorským čtením po republice možnost dostat knihu mezi více lidí, a tím pomoci většímu okruhu lidí.
Uvažujete napsat další knihu. Pokud ano – z jakého důvodu?
Přiznám se, že se mě už několik lidí na tuto otázku zeptalo.
A ráda další knihu vydám, nyní si spíše připravuji koncept, jak by kniha měla vypadat. A to vše proto, že bych se chtěla aktivně podílet na destigmatizačních kampaních a osvětě ohledně duševních nemocí.
Kdo Vám s knihou pomáhal?
Knihu jsem psala sama, ale než šla do tisku, měla jsem skvělý tým lidí kolem sebe, který mi pomohl knihu doladit do podoby, jakou nyní má.
Magda Kadlecová – SAZEČ, GRAFIK
Zuzana Rokosová – KNIŽNÍ KOREKTOR, REDAKTOR
Wendy Šimotová – BETAČTENÁŘ, INFLUENCER
A nesmím zapomenout ani na lidi z Pointy – děkuji Vám moc.
Jak vnímáte péči v psychiatrické nemocnici?
V první řadě musím vyjádřit neskutečný obdiv všem lidem pracujících na psychiatrii. Děláte neskutečnou práci a smekám před Vámi. Obdivuji Váš laskavý a individuální přístup.
Byla jsem vždy hospitalizovaná na psychiatrické klinice fakultní nemocnice v Bohunicích, takže můžu posoudit pouze jejich přístup. A byla jsem vždy velmi spokojená, cítila jsem se vyslyšená a při jakémkoli problému, např. při objevení vedlejších účinků léků, jsem se díky skvělému přístupu lékařů vždy s nimi dohodla na změně léků.
Pro pacienty skvělá rada – dodržujte denní řád, a to nejen v nemocnici, ale i doma si nějaký nastavte. Sice to je velmi náročné, ale čím dříve začnete dodržovat nějaký režim v průběhu ataky, tím se urychlí proces zotavení, o který všichni usilujeme.
Co byste v psychiatrické nemocnici změnila?
Já bych neměnila nic. Byla jsem vždy se vším spokojená.
Co byste navrhovala změnit v systému péče o psychiatrické pacienty?
To, co bych změnila je velmi těžko realizovatelné – a to sice zvýšit kapacity nejen lékařů, ale i psychiatrických sestřiček, psychologů a ergoterapeutů a všech lidí, kteří jsou pro chod psychiatrie nezbytní. Pacientů bohužel přibývá a pro remisi je nejdůležitější zahájit léčbu co nejdříve. Čím dříve léčba začne, tím rychleji se zabrání rozvinutí nemoci a současně se urychlí nástup remise.
Věnujete se i destigmatizaci psychicky nemocných osob? Proč a jakým způsobem?
Ano, věnuji se destigmatizaci právě prostřednictvím mých autorských čtení, během kterých nechávám nahlédnout do mé knihy a tím i do hlavy během akutních atak. Protože mám v knize zachycené myšlenkové procesy během atak, když jsem byla hospitalizovaná na psychiatrii. Já jsem se psaním původně jen vypisovala, byla to pro mě terapie psaním. A nyní tím chci pomáhat lidem.
Chci lidem ukázat, že i když má někdo psychiatrickou nemoc, není touto diagnózou nijak definován. Nemoc mu pouze nastavuje limity, které se pomalu ale jistě učí respektovat. Je to dlouhodobý proces, určitě se to nedá zvládnout v rámci dnů ani měsíců. Spíše v řádu let. Ale dle mého názoru není důležitý cíl, ale právě ta cesta, po které se díky nemoci vydává. Má možnost poznat nové lidi, nové lidské osudy. A to si myslím, že je na té nemoci skvělé – otevírá Vám nové možnosti.
Co byste vzkázala dalším lidem, kteří bojují s psychiatrickou diagnózou?
Ač nemoc vypadá jakkoli hrozně, nelámejte nad sebou hůl. Mně se to píše, si nejspíš říkáte. Ale přiznám se, že jsem sama po stanovení diagnózy v roce 2016 pomýšlela na asistovanou sebevraždu ve Švýcarsku.
Až nyní vím, že ta nemoc přišla z nějakého důvodu – přitom mluvím ze své zkušenosti. Chtěla mi ukázat, že životní styl, který vedu, není ten nejlepší a pouze mě ničí.
Nemoc Vám nabízí nové možnosti. Já díky ní poznala sebe, vrátila jsem se k sobě, jsem nejlepší verzí sebe samé a hlavně – poznala jsem nespočet úžasných lidí, se kterými jsem stále v kontaktu. A jsem za to moc ráda.
Jaké máte přání a vizi do budoucna?
Mám jedno přání – buďme k sobě více laskaví. Nikdy nevíte, čím si člověk vedle Vás prochází, tak prosím nesuďte a neodsuzujte, pouze respektujte a snažte se najít pochopení.
Mou vizí je, aby se lidé s duševním onemocnění o své nemoci mluvili a hlavně, aby se za ni nestyděli.
Více informací o této ženě najde na webu: www.zpovedschizofrenicky.cz
