Martin Rous je téměř nevidomý písničkář, textař, kytarista a hudební pedagog. Vystudoval nejdříve Gymnázium a poté Konzervatoř Jana Deyla. Učí žáky veškerého spektra na Taussigově základní umělecké škole v Praze. Vyučuje žáky do 26let, ale jejich věkový průměr je
17-18let. Chodí za ním také žáci z Vysokých škol.
Nejdříve založil rokovou skupinu SLUNÍČKO, kde zpíval i se zpěvačkou Lenkou Dusilovou. Později založil kapelu ŠÁNTÍ. První folkový projekt byl TRIO NARCIS. Byl oceněn na řadě hudebních soutěží. 4X vyhrál PORTU a 1x KRTKA.
V kolika letech jste začal zpívat a jaké byly Vaše začátky?
Nikdy jsem na hodiny zpěvu nechodil, jsem v tomto směru úplný samouk. S amatérským zpěvem jsem začal v rockových kapelách zhruba od 15 let, ale tehdy to popravdě nebylo nic moc – spíše jsem do mikrofonu jen křičel. Postupem času se mi ale kromě samotné hudby začaly líbit i vokální výkony interpretů. Dlouho jsem se hledal. Samozřejmě dokážu zazpívat některé písně od Elvise Presleyho nebo Karla Gotta, jsou mi blízké, ale nejsem tak dobrý zpěvák jako oni.
Pravdou však je, že mě v poslední době velmi inspirovalo belcanto. Zjistil jsem, že mi tento styl sedí; zkoušel jsem ho zpívat i s orchestrem a cítil jsem se v tom jako ryba ve vodě. Stejně tak mě bavily muzikálové party a neznělo to vůbec špatně. Zatímco v patnácti to byl spíše ten zmíněný řev, k techničtějšímu a vědomějšímu zpěvu (belcantu) jsem se dopracoval až kolem 55. roku života. Začínal jsem zkrátka jako rocker.
Nejdříve jsem vystudoval gymnázium pro zrakově postižené. Poté jsem zamířil na konzervatoř – ne proto, že by mi studium nešlo, ale zkrátka jsem neměl rád matematiku, fyziku a podobné předměty. Vždycky mě to táhlo k umění. Jako kluk jsem hodně maloval, ale jak se mi postupně zhoršoval zrak, stala se pro mě hudba východiskem z nouze. Nastoupil jsem na Konzervatoř Jana Deyla, kterou jsem úspěšně dokončil. Následně jsem se stal učitelem hudby – nejprve soukromým a později na ZUŠ v Ládví na Praze 8.
Zpíval jsem v rockových kapelách, které jsem sám zakládal. Byla to například skupina Sluníčko, kde se mnou působila i Lenka Dusilová. Z mé strany to byl tehdy spíše „rámus“, ale psal jsem si vlastní texty. Časem jsem pochopil, že důraz na text je doménou spíše folkové hudby. Později jsem založil kapelu Šántí, kde jsem také zpíval, až jsem se nakonec stal písničkářem.
Ve svých 40 letech jsem společně s kamarádem Ríšou Němečkem založil folkové Trio Narcis. To se sice později rozpadlo a já se vydal na sólovou dráhu, ale Ríša pro mě zůstal blízkým přítelem, který mi pomáhá dodnes. Navrhuje mi obaly na desky, pomáhá s koncerty a funguje i jako můj asistent – doprovází mě třeba na výlety nebo do lesa.
Je také Ríša nějak handicapovaný?
Ne, kdepak. Ríša je zdravý. On musí být v kondici. Moje maminka i Ríša mi dělají asistenty, takže mi pomáhají i v tomto směru.
Vyhrál jste nějaké hudební ceny?
V roce 2006 se mi podařilo vyhrát „Notování pod Vyšehradem“ (dnes se soutěž jmenuje jen Notování). Je to klubová soutěž, kde jsem získal hlavní cenu – Palmu vítězství. Ten samý rok jsem vyhrál Portu v Jihlavě, a to jak za interpretaci, tak za skladbu. V roce 2007 jsem na Portě soutěžil naposledy. Už v roce 2026 byla soutěž rozdělená pro kapely a písničkáře. Vyhrál jsem českou interpretační Portu v kategorii písničkářů, což mě katapultovalo do mezinárodního finále v Ústí nad Labem, kde jsem získal mezinárodní Portu 2007 jako interpret.
Dalším velkým úspěchem byl „Krtek“ na festivalu Zahrada. V roce 2009 jsem tam vyhrál v kategorii písničkářů a v celkovém přepočtu hlasů jsem se stal absolutním vítězem. Tehdy se v Náměšti na Hané hrálo pro obrovské publikum, mohlo tam být až 8 000 lidí. Když to shrnu, mám Krtka, čtyři Porty a Palmu vítězství.
Kromě folku jsem uspěl i ve vážné hudbě. Zúčastnil jsem se evropské soutěže nevidomých skladatelů, kde byla velká konkurence z Ruska, Ukrajiny nebo Turecka. Získal jsem 3. cenu za svou kytarovou sonátu. Na základě tohoto úspěchu mi pan Luboš Krapka zprostředkoval grant od nadace Mathilda na mistrovskou kytaru. Poprvé jsem na ni hrál teprve včera – je sice zatím bez laku, ale hotová bude za měsíc. Oficiálně si ji převezmu 5. března 2026. Jsem sponzorům velmi vděčný; už jsem pro ně hrál v Mariánských Lázních a 9. března mě čeká vystoupení ve Stavovském divadle. Rozhodl jsem se hrát vlastní skladby. Většinu života jsem byl folkař a rocker, ale v současné době se věnuji trampské hudbě.
Proč právě trampská hudba?
Tramping mě zaujal jako specifická kultura – od hudby přes styl oblékání až po texty. Není vůbec jednoduché napsat v tomto žánru dobrou písničku. Našel jsem se v tom, protože miluji les a rád trampuji. Dříve jsem psal intelektuálně náročné texty, ale zjistil jsem, že lidé mají raději ty, v nichž je ukrytá prostá lidová moudrost – texty, které jsou hluboké, ale ne „přemoudřelé“.
O čem nejvíce zpíváte?
Snažím se psát o něčem podstatném, ale používat u toho slovník prostých lidí. Cítím, že je to moje cesta. U trampské muziky už nejde o techniku belcanta nebo o to, abych předváděl své pěvecké schopnosti. Jde mi hlavně o sdělení, o atmosféru a dobrou náladu.
Zpívám o životě a životních pocitech. Mám rád životní moudrost, jako je třeba přísloví: „Bohatý je ten, kdo málo potřebuje.“ Lidé se často jen honí za větrem. I když nejsem členem žádné církve, studuji Bibli. Několikrát jsem ji přečetl celou a mým favoritem je kniha Kazatel. Je to extrakt moudrosti v pouhých dvanácti kapitolách. Všem ji doporučuji – pomůže člověku se zorientovat v tom, proč tu je a kam směřuje.
Jste věřící?
Ano, jsem hluboce věřící a o své víře přesvědčený, ale právě proto nejsem v žádné církvi. Myslím si, že cit pro vyšší moc a lásku, která nás přesahuje, je přítomný ve všech náboženstvích. Proto jsem četl i Korán nebo spisy o Krishnovi. Když čtete mezi řádky správně, zjistíte, že je to o tomtéž. Důležitá je pokora a vděčnost za to, že tu můžeme být, i když je život někdy těžký. Každá minuta života je krásná. Pokud to tak člověk bere, je spokojený a nepotřebuje k životu tolik věcí.
Jaký máte problém se zrakem?
Jako malé dítě jsem viděl skvěle, ale trpím Stargardtovou chorobou, což je degenerativní onemocnění sítnice (blízké pigmentové degeneraci). S bývalou ženou jsme kdysi byli na genetice a tam nám řekli, že naše děti budou zdravé, protože každý máme jiný typ vady. Nakonec se bohužel ukázalo, že projev nemoci je u obou stejný. Moje děti tedy také špatně vidí, ale v životě se uchytily velmi dobře, z čehož mám velkou radost. I když jsme se s ženou rozvedli, máme skvělý a kultivovaný vztah. Vycházíme si vstříc, jsme kamarádi a oba máme nové partnery.
Vidíte alespoň částečně, nebo vůbec?
Zrak se mi zhoršuje celý život. Zhruba v deseti letech, po úrazu zubů, mi byl napaden oční nerv, což nemoc spustilo, ale základ je genetický. Tato choroba prý přeskakuje čtyři až pět generací, takže se o ní u nás nevědělo. Pak se ale objevila u mě i u mého strýce. On ji dostal až v pozdějším věku, u mě byl nástup v deseti letech velmi agresivní.
Musel jsem kvůli tomu opustit jazykovou školu a přejít do školy pro slabozraké. Jako temperamentnímu klukovi mi to tehdy vadilo – v běžných školách jsem byl středem pozornosti, zatímco ve speciální škole byly děti tiché a hodné. Připadalo mi tam „mrtvo“. Časem jsem si ale zvykl a v komunitě nevidomých mám spoustu výborných přátel. Lidé s handicapem drží víc při sobě, pomáhají si a mají se rádi. Samozřejmě i v této komunitě se občas objeví nějaké neshody, ale v průměru je ta vzájemná solidarita úžasná.
Jak jste se dostal na Úřad vlády na vyhlášení 32. ročníku soutěže VVOZP
(12. 12. 2025)?
Na vyhlášení výsledků mě pozval můj kamarád, právník pan Pavel Ptáčník. Chodil na stejné gymnázium jako já, byl o dva roky výš. Věděli jsme o sobě, ale blíž jsme se tehdy neznali. Je to velmi milý člověk. Pokud vím, mezi nevidomými jsou v této sféře jen dva právníci – Pavel Ptáčník a Štefan Čulík, kterého také znám.
Obdivuji, že nevidomý člověk dokáže vystudovat práva; pro mě by to bylo kvůli nárokům na paměť nepředstavitelné. Já jsem byl vždycky spíš na tu muziku, hudbu a „odvaz“. Na Úřadě vlády jsem byl tehdy poprvé a celá soutěž mi přišla velmi smysluplná. Například dokument o chráněné dílně, kde měli lidé špatné podmínky, byl nesmírně užitečný. Je důležité, aby se o těchto věcech vědělo a aby si postižení lidé nenechali po sobě šlapat. Paní Klára Laurenčíková byla naprosto skvělá, milá a hodná žena. Celkově se tam ke mně všichni chovali moc hezky.
Kde najdou čtenáři Vaše webové stránky a kdo se o ně stará?
Moje stránky najdete na adrese www.martinrous.cz. Spravuje a aktualizuje je můj kamarád Richard Němeček, který mi obecně hodně pomáhá. Aktuálně řešíme distribuci mých folkových alb přes Supraphon. Půjde už jen o elektronickou podobu, protože fyzická CD se dnes už moc neprodávají. Jelikož se teď věnuji trampské hudbě a folk už aktivně nehraji, beru to jako digitální archiv své dosavadní tvorby.
Celkem mám na kontě 14 folkových alb (původně vydaných vlastním nákladem). Postupně je dáváme oficiální cestou na Edici (Vydavatelství) Supraphon, čtyři nebo pět už je tam dostupných. Dají se stáhnout z počítače ON – LINE. Měl jsem také kapely Šántí nebo Flying Elephant (což byla odnož Sluníčka), se kterými jsme natáčeli. U většiny skladeb jsem autorem, takže jsou řádně zastoupeny Ochranným svazem autorským (OSA). Pod OSA mám registrováno zhruba 450 písní a skladeb, což mi dává jistotu, že mi mou tvorbu jen tak někdo neukradne.
Skládal jste nejdříve texty, nebo jste rovnou zpíval?
Každá písnička vzniká jinak. Spoustu nápadů jsem měl už po dvacítce, ale tehdy jsem je nedokázal otextovat. Nahrával jsem si je na kazetový diktafon a později vše převedl do digitální podoby. Teď, v mém věku, nastala doba „sklizně“. Procházím to své digitální haraburdí a žasnu, kolik věcí jsem ještě nerealizoval.
V období covidu jsme dělali projekt na pomezí rocku a belcanta, ale kapela se rozpadla, protože jsme byli pořád nemocní. Trápil mě silný reflux a dna, neustále mě bolelo v krku a myslel jsem si, že mám zápal plic. Kvůli tomu jsem nemohl zpívat. Teď mi to ale nevadí, protože se plně soustředím na trampskou hudbu. Nejlépe se mi tvoří v noci, mezi třetí a pátou ranní, kdy se dokážu maximálně soustředit. Sice pak musím dopoledne dospávat, ale protože učím hudbu až odpoledne, moje tělo to zvládá.
Co byste vzkázal lidem s handicapem nebo těm, kteří nevidí?
Vzkázal by jim, aby nevěšeli hlavu. Život je krásný. Důležité je najít si svou „parketu“, kde se člověk cítí dobře. Všichni se narodíme a všichni jednou umřeme, takže nemá smysl se trápit tím, že nemůžeme dělat všechno. Podstatné je mít někoho rád. Šťastný život se dá prožít i s handicapem. A jako inspiraci doporučuji přečíst si Bibli, zejména knihu Kazatel – a to říkám jako člověk, který není v žádné církvi. Je to prostě můj vnitřní pocit.
V jakých médiích jste už vystupoval?
Jako rocker jsem byl s kapelou Sluníčko v pořadu Klíč v České televizi, dále v Snídani s Novou nebo v Dobrém ránu. S kapelou Šántí jsme byli také v ČT a později jsem se v Klíči objevil ještě jednou jako písničkář. V roce 2024 jsem vystupoval jako poslední interpret na Koncertě pro Světlušku. Co se týče rádií, hrál jsem na Proglasu u Milana Tesaře, v Českém rozhlase i v regionálních stanicích v Olomouci.
Velmi zajímavý projekt dělá Honza Řepka – jmenuje se to Zpěvy z půdy. Jsou to on-line koncerty a rozhovory s písničkáři (např. s Vladimírem Mertou), kterých jsem se zúčastnil v roce 2025. Na mém webu jsou také videa z koncertů, kde jsem o dvacet let mladší. Je tam vidět celý ten vývoj od folku až po současnou trampskou hudbu. Kromě toho stále zpívám v kostelích, hlavně na Ostravsku. Tam zpívám spirituály a gospely, kde mohu využít techniku belcanta. V kostele zní hlas skvěle a díky své víře si ty texty opravdu užívám.
Jaké máte přání do budoucna?
Mým největším přáním je zdraví pro mé blízké i pro všechny ostatní. Hlavně aby už skončila ta šílená válka na Ukrajině. Opravdu si přeji, aby Putin prohrál, protože ho vnímám jako velmi zlého člověka. Přál bych si, aby zvítězilo dobro.
Další mou vizí je skládání vážné hudby. V edici Notovna, kterou vede také handicapovaný Aleš Bořík, mi vycházejí noty. Jsou velmi moderní – obsahují QR kódy, které si můžete naskenovat telefonem a čtečka vám skladbu rovnou přehraje. Jsem rád, že si takto jako handicapovaní autoři dokážeme vzájemně pomáhat.
