Pan Josef Fučík se narodil v rodině kováře. Měl tři strýce – jeden byl elektrikář, druhý zedník a třetí tesař. Už od čtyř let trávil hodně času s otcem, který vyvíjel zemědělské stroje pro výzkumný ústav. Díky tomu už jako malý řezal na pile a dělal různé strojní práce, které ho nesmírně bavily. V tom pokračuje i dnes – ve stáří opravuje invalidní vozíky pro kamarády a kolegy a společně vyvíjí i vlastní vozíky.
V roce 1998 prodělal pan Josef Fučík úraz. Poranil si páteř a míchu po skoku do bazénu. Bojoval o život ve Fakultní nemocnici Hradec Králové. Pak byl převezen do oblastní nemocnice v Jičíně a následně do Nové Paky, aby byl v blízkosti své rodiny. Právě v nemocnici, kde pracovala jeho maminka, sestra i babička, a díky tamnímu primáři, dostal znovu důvod žít a nevzdávat se. Zůstal upoután na elektrický invalidní vozík a bylo potřeba začít znovu – jinak.
Šest let po úrazu (v roce 2024) pan Josef Fučík společně se svou ženou Jitkou iniciovali vznik občanského sdružení Život bez bariér. Tato organizace se postupně rozrůstala a také bylo potřeba změnit menší prostory za větší. Podařilo se jim zakoupit zchátralou nemocnici a dát se do její rekonstrukce. Jelikož mně tento vozíčkář velmi motivoval, rozhodla jsem se s ním uskutečnit telefonický rozhovor. Jsem šťastná, že mi odpovídal na dotazy, které mně zajímaly. A jak jsem se k němu vůbec dostala? Byl v Praze na Úřadě vlády – na vyhlášení výsledků celorepublikové publicistické soutěži 32. ročníku VVOZP.
S druhým strýcem jsem už asi v šestnácti letech dělal svou první vazbu na rodinný dům. A když jsem později stavěl svůj vlastní dům pro rodinu, doučil jsem se zedničinu i další řemesla.
Když jsem si jednou skočil do bazénu a ochrnul jsem, rozhodl jsem se, že si doplním vzdělání. Udělal jsem si „stavárnu“, ekonomiku a další obory, abych měl přehled o životě. Rok jsem ležel bez hnutí, a tak jsem studoval. Nešlo mi o titul inženýra – prostě jsem se naučil látku, která mě zajímala, a to mi stačilo. Hlavně praxe mě učila. Když jsem se dostal po pěti letech na vozík, měl jsem přečtená skripta všech ročníků a 90 % věcí jsem znal z vlastní zkušenosti.
Měl jsem stavební firmu se sedmi zaměstnanci. Zrovna jsme dokončili venkovní plavecký bazén pro obvodního lékaře a druhý den jsme měli dělat dlažbu kolem dokola. Celou sezónu jsem pracoval 10–12 hodin denně, takže jsem byl hodně unavený. Šel jsem k sousedovi, který měl také bazén, a on mi řekl, ať si jdu zaplavat. Jenže jsem udělal chybu – skočil jsem šipku do bazénu, který byl kvůli dětem jen 120 cm hluboký a navíc napuštěný jen do poloviny. Skočil jsem tedy do zhruba 40 cm vody. Narazil jsem hlavou na dno, okamžitě byla tma, pak jsem se na chvíli vynořil, na minutu probral a než jsem omdlel, stihl jsem jim říct, že mám něco s páteří, že mě nesmí zvedat v náručí, ať pode mě dají desku a zavolají vrtulník. Naštěstí to udělali správně.
Dostal jsem se k neurochirurgovi – primáři, který mě operoval. Mohl jsem dopadnout mnohem hůř. Po operaci jsem hýbal jen hlavou, ale po roce cvičení Vojtovou metodou jsem už zvedal ruce a po pěti letech jsem se posadil na vozík.
Z toho všeho jsem se dostával hlavně díky manželce. Každé ráno jela 40 kilometrů pro paní, která mě učila Vojtovu metodu. Ta mě dvě hodiny cvičila, manželka ji pak odvezla zpět. Odpoledne to samé. Když si to spočítáte, prvních pět let jezdila 160 kilometrů denně jen proto, aby mi pomohla se uzdravit. To byla její největší oběť, kromě ostatní náročné péče.
Díky tomu jsem se postupně dostal do stavu, kdy jsem ráno usedl na vozík a mohl v něm být až do večera a něco dělat. Když jsem začal přes Paraple jezdit Boccii a přes lázně trénovat, byli jsme úspěšní – dostali jsme se až na mistrovství Evropy. Měl jsem letět reprezentovat na závody nebo olympiádu, ale kolem mě už bylo hodně kamarádů, kteří také chtěli něco dělat. Tak jsme tehdy založili sdružení.
A pak už se to valilo jako sněhová koule z kopce. Nejdřív chráněné dílny, pak IČO, pak změna na ústav kvůli zákonu. Opravovali jsme budovy, přibývali lidé, práce šla jedna za druhou, až jsme otevřeli sociální služby. Posledních 10–20 let se snažíme, aby to byl profesionální ústav poskytující sociální služby.
Proč jste založil organizaci Život bez bariér?
Život bez bariér vznikl původně jako občanské sdružení. Na začátku nás bylo dvanáct a společně jsme jezdili po závodech v Boče. Já jsem si tehdy přes úřad práce pořídil počítač a ostatní ho chtěli také. Začal jsem jim s tím pomáhat – a tím vlastně vzniklo sociální poradenství, aniž bych tehdy vůbec věděl, že se tomu tak říká. Prostě jsem kamarádům pomáhal s tím, co jsem už vyřešil sám pro sebe.
Díky sportu jsme jezdili v lednu a únoru na pobyty do lázní kvůli cvičení. Přes zimu jsme trénovali a postupně jsme se stali členy různých tělovýchovných jednot. Závodili jsme za republiku.
Hrál jsem Boccii a bral jsem ji hlavně jako sport, ne jako boj o medaile. Když jsem viděl, že nějaká holka brečí, protože jsem ji porazil, klidně jsem ji nechal vyhrát. Měla pak radost, že postoupila dál. Pro mě nebylo důležité za každou cenu zvítězit. Jednou jsem šel na WC a slyšel jsem, jak pláče a její máma ji utěšuje, že příště vyhraje. Tak jsem si řekl – tak ať vyhraje teď. A nechal jsem ji.
Co je to vlastně Boccia?
Boccia je sport pro lidi s hendikepem. Má několik kategorií podle typu postižení. Hraje se s koženými míčky – hází se na bílý míček uprostřed hřiště, podobně jako v pétanque pro zdravé. Když se do vyhledávače zadá „Boccia“, najdete o tom spoustu informací i oficiální web.
My jsme tehdy sháněli speciální míče až na Novém Zélandu, kde se vyráběly. Hledali jsme také sponzory, abychom měli prostředky na závody, cestování, ubytování v hotelech a také na asistenty – bez nich bychom nemohli vůbec fungovat. Bylo to velké životní období a já jsem to bral čistě jako sport. Pro mě osobně neznamenalo nic, jen že se mi doma hromadí medaile.
Když jsem měl možnost založit sdružení a opravit konkrétní budovu pro konkrétní lidi, považoval jsem to za mnohem důležitější. Dokonce jsem kvůli tomu odmítl i účast v reprezentaci České republiky. Jedním z důvodů bylo i to, že šéftrenér ČR si na zahraniční závody raději vzal svou ženu místo asistenta jednoho vozíčkáře, kterého ten asistent dlouhodobě připravoval. Vozíčkář byl pak ve stresu a všechno prohrál. Když jsem viděl, jaké poměry tam panují, rozhodl jsem se odejít.
Mám kamarády – třeba lukostřelce Davida Drahonínského a ještě jednoho, jehož jméno si teď nevybavím. Ti sportují dodnes, už 20–30 let, a pořád je to baví. Jen už mají rodiny, děti nebo jsou těžší a starší.
Kde jste hráli Boccii?
Půjčovali jsme si krytá sportoviště od škol. Jezdili jsme také do Teplic, Prahy, Brna a dalších míst, kde tělovýchovné jednoty pořádaly závody.
Jakou jste měl psychiku, když jste se dozvěděl, že zůstanete na vozíku?
Když jsem se probudil v nemocnici v Hradci a přijela za mnou manželka, řekl jsem jí: „Podívej, hýbu jen hlavou. To je konec. Musím si to promyslet, ale tu situaci prostě musíme přijmout. Nic s tím už neuděláme. Najdi si nějakého chlapa.“
Když pak odjela, podařilo se mi zuby vytrhat všechny dráty a hadičky, které ke mně vedly – i ty na dýchání. Jenže všechno začalo pípat, personál přiběhl, znovu mě napojili a přivázali k posteli.
Později, když jsem byl v centru Paraple, jsme četli o pěti psychických stavech, kterými člověk prochází po takovém úrazu. Prošel jsem si všemi, ale bohužel jsem se o nich nedozvěděl na začátku, ale až na konci. Byl jsem ještě v době, kdy neexistovaly dnešní moderní vozíky ani tak pokročilé operace. Měl jsem obrovské štěstí, že mě operoval právě ten primář.
V kterém roce se Vám stal ten úraz?
Úraz se mi stal v roce 1998, 26. dubna. Potom jsem dostal příspěvek od úřadu práce. Velmi nám pomohla také nadace Charty 77, protože nám tehdy odešel kotel na zimu . Manželka byla na všechno sama – na mě i na dospívajícího syna. Ten první rok byl opravdu těžký, skoro jsme neměli žádné peníze.
Když jsem dřív pracoval na horách, měl jsem jedenáctinásobnou sportovní pojistku. A když jsem se z hor vrátil, zrušil jsem ji a začal podnikat. To byla chyba. Pojistka byla 600 Kč měsíčně – a to by byl v době úrazu celý náš příjem pro celou rodinu. Manželka nemohla chodit do práce, protože se o nás dva musela starat. Musela mě cévkovat, každé dvě hodiny mě přetáčet. Začátky byly opravdu náročné.
Naštěstí jsme měli kolem sebe rodinu. Moji i Jitčini rodiče nám strašně pomohli. A moje manželka se o mě stará dodnes. Lidé si řeknou: „Ona je ředitelka ústavu, je tam od sedmi do tří.“ Ale málokdo ví, že musí vstávat každý den už ve čtyři ráno. Musí mě vyklystýrovat, umýt, obléct, dát mi jídlo a posadit mě na vozík.
Já osobně – dokud nejsem na vozíku, jsem úplně nepoužitelný. Říkám o sobě, že jsem takový meres… (můžeš doplnit výraz, který chceš použít), že se jen plazím. Ale jakmile se dostanu na vozík, můžu dělat všechno. Pracuju na počítači, řídím dodávku, řídím bagr – prostě normálně funguju.
Co Vám v době nemoci a zotavování nejvíce pomáhalo?
Nejvíce mi pomáhala rodina a blízcí. A také Vojtova metoda – díky pravidelnému cvičení a mačkání reflexních bodů jsem se postupně začal zlepšovat. Měli jsme obrovské štěstí, že v sousedství žila paní, která Vojtovu metodu perfektně ovládala. Učil ji přímo pan profesor Vojta. Cvičila se mnou tak intenzivně a odborně, že mě nakonec dokázala posadit.
Když jsem se poprvé posadil na vozík, ruce jsem ještě nezvedl. Na každé straně mě proto podpírala sestřička a zvedaly mi ruce nahoru a dolů. Říkaly mi, ať na ten pohyb myslím, že se to jednou může „nahodit“. A skutečně – trvalo to několik let, ale nakonec se to povedlo. Upřímně, ze začátku jsem tomu moc nevěřil.
Když jsem na tom byl o něco lépe, začali jsme objíždět kamarády z okolí, kteří byli ve stejné situaci. Někteří ale jen seděli doma, kouřili a dívali se na televizi. Za pár let zemřeli. Takových kamarádů jsem ztratil víc – 5 nebo 6. Ne proto, že by měli těžší postižení, ale protože nedodržovali základní pravidla péče o sebe. Neměli správné antidekubitní pomůcky, neseděli jen omezenou dobu, neodlehčovali, nedávali si pozor. A tělo to prostě nevydrželo.
Tohle mě hodně ovlivnilo. Viděl jsem, že když člověk rezignuje, je konec. A když bojuje, má šanci.
Jste věřící? A co Vaše manželka?
Narodil jsem se v rodině věřících. Moje babička se se mnou, když jsem byl malý, modlila a učila mě Boží přikázání. Jsem pokřtěný. Jenže moje zkušenost s vírou byla bohužel dost tragická. Když jsem chodil na náboženství, přijeli jednou estébáci, odvedli našeho faráře – a už ho nikdo nikdy neviděl.
Chodili jsme kolem školy a pořád tam stála jeho motorka. Ptali jsme se, kde je, ale nikdo nic nevěděl. Najednou byl zavřený i kostel. To mě tehdy úplně od víry odřízlo a přestal jsem do kostela chodit.
Přesto si myslím, že nějakého Boha mám. Něco nad námi asi je.
Moje manželka věřící není – říkám, že je „normální“. Je také pokřtěná, ale do kostela nechodíme.
Co byste změnil v sociální oblasti a v souvisejících zákonech? Alespoň to nejdůležitější?
Těch věcí je opravdu hodně. Ale kdybych měl vybrat to nejdůležitější, začal bych administrativou. Dnes musíme na každého klienta psát obrovské množství slohových prací, plánů a záznamů – i když má třeba IQ 40 a jeho stav se nemění. Je to agenda, která je z velké části úplně zbytečná.
Podívejte se, jak funguje školství: stát dá na jednoho žáka určitou částku, škola má akreditaci – a tím to končí. U nás je to podobné: máme akreditaci sociální služby, profesionální a proškolené pracovníky, ale přesto musíme vykazovat nesmyslné detaily. Každý den psát, v kolik hodin dostal klient jídlo, kdy měl jakou činnost, kdy se co stalo. Je to absurdní.
Naše pečovatelky končí práci ve 13 hodin – a do 15 hodin píšou papíry. Kdyby se administrativa zjednodušila, mohly by být s klienty o dvě hodiny déle. To je přece to, o co jde.
Stačilo by mít několik typů služeb – třeba služba č. 1, 2, 3, 4, 5 – a jen zapisovat, že klient měl od 6 do 9 službu č. 1, od 9 do 10 službu č. 2 atd. Jednoduché, přehledné, funkční.
Jaké problémy máte s technickým zázemím Vašich zaměstnanců?
Kvůli současné administrativě potřebuje každá pečovatelka počítač. V našem ústavu máme 30–40 počítačů, většinou darovaných, které už ani nepodporují Windows 11. Nemůžeme si dovolit nakoupit nové počítače ani licence. A přitom je to celé zbytečné – klienti mají stále stejné postižení, stejné IQ, stejnou povahu, jejich denní režim se nemění.
Je bezbariérovost obrovské téma v ČR? Funguje?
Další velké téma je bezbariérovost. Lidé s postižením mají omezený pohyb a přístupnost budov je pro ně zásadní. Díky evropskému projektu jsme tři roky jezdili do Švýcarska. Provázeli nás tam špičkoví architekti po památkách, které na první pohled vypadaly jako neřešitelné. A přesto – všechno šlo udělat bezbariérově. Jen se musela nastavit jasná pravidla a zákony.
Ve Švýcarsku jsou památkáři až za bezbariérovostí. Nejprve musí být budova veřejně přístupná – a teprve potom se řeší památková ochrana. U nás je to přesně naopak.
Tam klidně proříznou okno, aby vznikl bezbariérový vstup. Nebo přistaví falešnou věž, do které umístí výtah, aby byl hrad přístupný všem. U nás by to bylo nemyslitelné.
Je zapotřebí vytvořit institut veřejné přístupnosti?
U nás se veřejná přístupnost vůbec nekontroluje. Kontroluje se bezpečnost práce, hasiči, hygiena, ČOI – ale přístupnost ne. Přitom by stačilo málo:
- vznik institutu veřejné přístupnosti,
- kontrolor pod inspektorátem bezpečnosti práce,
- pravomoc odebrat kolaudační rozhodnutí, pokud je vstup bariérový.
Ve Švýcarsku by za bariérovou stavbu kolaudační úředník dostal padáka a musel by opravu zaplatit ze svého. U nás se staví jedna bariérová budova za druhou – dokonce i z evropských peněz – a nikomu to nevadí.
Existuje v ČR maximální hrubost povrchu?
Ve Švýcarsku mají definovanou i maximální hrubost veřejného povrchu. Kolaudační úřednice přijde s metrovou latí a sadou měrek:
- červená karta – neprojde, je to špatně,
- oranžová – výstraha,
- zelená – v pořádku.
U nás nic takového neexistuje. A přitom je to zásadní pro lidi na vozíku.
Z jakých cizích zemí máte zkušenosti?
Máme zkušenosti nejen ze Švýcarska, ale i z Holandska, Německa a částečně Rakouska. Všude je přístupnost řešená mnohem lépe než u nás.
Proto bychom chtěli být součástí poradního sboru vlády, který připravuje zákony o bezbariérovosti. Máme praktické zkušenosti a víme, co nefunguje. A hlavně – víme, jak to udělat lépe.
Dostal jste ocenění Zaměstnanec roku v kategorii osob se zdravotním postižením. Co byste čtenářům o tom řekl?
Ano, to bylo v Praze, ještě někdy na začátku. Někdo mě tehdy asi navrhl a najednou mi volali, že mám přijet na předávání. Pamatuju si, že když jsme tam přijeli, spadla nám z auta cedulka o bezbariérovém parkování a policisté nám chtěli dát pokutu. Tak jsme ji museli rychle vylovit a ukázat jim ji – nakonec to stáhli. Byla to docela zábavná situace.
Vyjeli jsme tedy do Prahy, převzali ocenění a dostali jsme nějakou věc, která dnes leží někde ve skříni na čestném místě. Bylo to milé, ale nijak jsem na tom nelpěl. Spíš to byl takový hezký moment na začátku naší práce.
Jaká ocenění jste ještě získali?
Získali jsme jich během let několik. Jedno z prvních bylo „Hrdina všedního dne“, které jsme dostali na Velehradě – to bylo opravdu na začátku naší práce.
V roce 2009 nám Nadace OKD udělila ocenění za dobře napsaný projekt na rekonstrukci Centra bez bariér. Dostali jsme tehdy takovou „verzi tužky“ – skleněné ocenění, které máme vystavené ve vitríně.
Dostali jsme také cenu za řešení památek, protože jsme dokázali skloubit rekonstrukci historických objektů s bezbariérovostí.
Na akci MOSTY jsme také získali ocenění – spojené s naší prací pro lidi s postižením.
A teď, když se dokončil Klášter, začínají přicházet další ocenění za projekty – například Stavba Královéhradeckého kraje. To už jsou takové třešničky na dortu.
Upřímně, vše je zaznamenané na našich webových stránkách, protože těch ocenění je za ty roky víc.
Ale já to nepovažuji za to nejdůležitější. Podle mě je mnohem důležitější, že objekty stojí a lidi s postižením je využívají. Když přijde někdo nový, vždycky říkám: „Podívejte, my jsme ústav – a kvůli památkářům máme dubové dveře. Jedny za cca 70 tisíc.“ Ukažte mi jiný ústav, který má takové dveře.
Klienti mají opravdu luxusní prostředí. A to je pro mě ta skutečná odměna. Za ty roky se to moc povedlo.
Z jakého důvodu pomáháte lidem? Komu a proč?
Pomáhám rád, protože mě k tomu vedl už můj děda. Vstávali jsme v pět ráno, šli jsme nasekat trávu pro krávy a dobytek, všechno se nakrmilo. V sedm jsme se pomodlili a byla snídaně. Když přišel nějaký žebrák z vesnice, děda mu dal najíst, dal mu vajíčka, chleba – a ten chleba si pak vzal třeba i pro dobytek. Mám to prostě v krvi, vyrostl jsem v tom.
Byl jsem z vesnice. Když jsem šel k sousedovi, pomáhal jsem mu s vazbou nebo se střechou. A on zase přišel pomoct k nám. Když byla zabijačka, maso se rozvezlo sousedům. Tak to v Podkrkonoší fungovalo. A když jsem jako puberťák šel po vesnici a viděl babičku s těžkými taškami, prostě jsem je vzal a odnesl jí je domů. Bylo to přirozené.
Tohle mám v sobě dodnes. Nedávno jsme tady něco dělali – já na vozíku, zaplatil jsem dva Ukrajince na práci. Šla kolem paní, která nesla jeden kufr, pak se vracela pro druhý a takhle se s nimi trápila. Když jsem to viděl, úplně normálně jsem řekl těm chlapům: „Nechte práci, vezměte té paní kufry a odnesete jí je až na autobusák.“
Sice jsem je platil o hodinu déle, ale přišlo mi to úplně samozřejmé. Když vidím problém, snažím se pomoct. Je to pro mě přirozené.
Jaké je Vaše přání budoucna?
Je mi 62 let a ženě 65 let. Za dva roky půjdu do důchodu a naším největším přáním je, aby se klášter podařilo předat někomu, kdo zajistí, že sociální služby budou fungovat dál. Máme obavu, že když to jednou zabalíme a nebude tu moje manželka jako účetní, rozpočtářka a člověk, který drží celý systém pohromadě, tak to může zkrachovat.
Největší starost máme o klienty. Aby služby, které dnes mají, zůstaly zachované. Aby to převzalo město nebo někdo spolehlivý. Nevíme, jak to ovlivníme, ale je to náš poslední velký úkol. Fyzicky už to dál dávat nebudeme.
Co všechno se musí řešit v administrativě u Života bez bariér, z. ú. ?
Za tím vším je obrovské množství papírování. Když máte ústav, musíte:
- posílat dokumenty na soud,
- mít správní radu,
- vést schůze,
- dělat výroční zprávy,
- každý rok zajistit audit,
- hlídat legislativu,
- vést účetnictví bez jediné chyby.
Kdybychom neměli dobré účetní, už dávno bychom to museli zabalit. Byli jsme oceněni jako firma přátelská k lidem 55+, což je hezké, ale zároveň to znamená, že třetina zaměstnanců brzy odejde do důchodu.
A dnes je obrovský problém sehnat kvalitní lidi. Snažíme se dávat na výplaty maximum, co máme, ale kdo bude dnes pracovat s těžce postiženými lidmi za 30 000 korun? Já jsem si to na týden zkusil – a bylo to extrémně náročné.
Máte strach z budoucnosti o klienty?
Máme kolem 60 klientů, z nichž mnozí jsou těžce hendikepovaní. Je to jako když máte doma těžce postižené dítě, stárnete a už ho nezvednete, nedáte na vozík. A máte strach, co s ním bude, až tady nebudete. My ten strach vidíme každý den. A nechceme, aby ti lidé skončili někde, kde se o ně nepostarají.
Co byste si přál od státu, aby se změnilo?
Přál bych si, aby se vláda začala k lidem s postižením chovat jako k lidem. Když napíšete poslancům podnět, odpoví vám jeden – Patrik Nacher. Ostatní nic. Já říkám, že mají „chabrusová kolečka u zad“ – prostě se točí jen kolem sebe.
Jaké jsou Vaše zahraniční zkušenosti?
Švýcarsko nám strašně otevřelo oči. U nás jsme byli zvyklí chodit za starostou s čepicí v ruce a prosit. Tam nás naučili pravý opak: vy se před starostou nemáte sklánět. Vy mu máte říct, co je potřeba, a on to má udělat. Protože je to jeho práce.
Když jsme dělali barevnou místnost, jeli jsme se podívat do Švýcarska. Viděli jsme tam bazén pro těžce hendikepované, kde:
- klient přiloží kartu,
- spustí se jeho oblíbená hudba,
- rozsvítí se jeho oblíbená barva,
- a dno bazénu se zvedne nebo klesne podle jeho výšky.
Byli jsme v šoku. Oni jsou o několik generací dál než my.
Jaká je Vaše vize?
Aby se i u nás jednou lidé s postižením měli tak dobře, jako jsme to viděli v zahraničí. Aby klášter žil dál. Aby klienti měli jistotu. Aby stát konečně pochopil, že i oni jsou občané, kteří mají právo na důstojný život.
To je moje přání.
Více informací o organizaci Život bez bariér, z.ú. se dozvíte na jejich webu: www.zbb.cz
