Kamil „Zuco“ Zajíček je rodilý Slezan. Po absolvování základní školy prošel řadou dělnických profesí. Kvůli svým politickým postojům byl v mládí trestně stíhán; jeho silný životní příběh si můžete přečíst v archivu Post Bellum
(Paměť národa).
Po roce 1989 se vše k dobrému obrátilo. Přestěhoval se do Jeseníku, kde začal nový život. Našel si zde manželku a založil rodinu, která je, jak sám říká, jeho největším pilířem. Společně vychovali čtyři děti.
Na Gräfenberg – lázně Jeseník, se Zuco cítí být šťastný a spokojený. Společně s dalšími dobrovolníky se aktivně stará o místní přírodu a památky. Je to člověk s velkým smyslem pro humor, milovník pohybu a vyznavač osobních poutí.
Sami posuďte, jak vnímá svět. Začtěte se do rozhovoru, který vznikl během mého pobytu v nádherných Priessnitzových léčebných lázních.
Co byste o sobě chtěl říci?
Ačkoliv jsem rodilý Slezan, nepocházím přímo odsud. Do Jeseníku jsem přišel po roce 1989, takže zde s rodinou žijeme už 36 let. Právě rodina, kterou jsem zde založil, je mým největším klenotem a pevným pilířem. Můj životní příběh si můžete přečíst v archivu Post Bellum (Paměť národa) – článek tam najdete pod mým rodným jménem Kamil Huška Zajíček. Tam je můj osud zachycen v plném znění.
Jaké jsou Vaše koníčky?
Moje zájmy definuje pestrost a neustálý pohyb. Jako školák jsem trávil veškerý čas venku fotbalem a klukovskými hrami u domu. Pak přišlo období, které v mém příběhu pro Paměť národa popisuji jako „vyrůstání v hospodě pod ventilátorem“. Zatímco svazáci měli své klubovny, my jsme si museli najít vlastní útočiště, a tehdy sport i příroda ustoupily do pozadí.
Skutečný zlom přišel až s mým příchodem sem. Když člověk pozná Rychlebské hory a otevře oči, nemůže říct nic jiného než „wau“. Dnes už pro mě pohyb není o výkonu, ale o nasávání té krásy kolem nás. Vrcholový sportovec jsem nikdy nebyl, dnes o sobě říkám, že jsem chodec. Věřím, že každý z nás dospěje do bodu, kdy se vydá na svou vlastní životní pouť – a co mu tato cesta přinese, záleží už jen na něm.
Plánujete nějakou velkou pouť do budoucna?
Do důchodu mám ještě poměrně daleko, takže mé plány jsou zatím vždy limitovány časem – člověk se musí vracet do práce i domů. Jak ale říkal náš duchovní otec Sváťa Karásek: „Řekni ďáblu ne.“ To znamená odprostit se od všedních věcí, přepnout mysl na úplně jiný režim, překročit práh domova a vyrazit do světa.
S Novým rokem 2026 přišla Zucovi myšlenka, udělat krok do neznáma a se svojí ženou vyrazit na životní pouť.
Když už jsme u těch poutí, rád bych čtenáře pozval na jednu výjimečnou akci přímo u nás. V roce 2025 se konal již 5. ročník Velké pěší pouti za Jesenicko. Pokud si vyhledáte na webových stránkách: https://brontosaurus-slezsko.cz , dozvíte se více o této cestě za poznáním bohatosti a krásy našeho kraje. I já, ač to tu znám, jsem stále v údivu. Nechci v tom údivu být sám. Je to příležitost vnímat tu bohatost, ve které nám bylo dopřáno žít, a prostě za ni jen poděkovat.
Kdy nebo zda vůbec jste se této pouti osobně zúčastnil?
Poutí se účastním pravidelně, ale po svém. Jak píše na webu duchovní otec Tomáš Hradil, u této pouti nejde ani tak o oficiální registraci. Já osobně se jí účastním jako „neakreditovaný“ poutník. S ostatními se vnímáme, potkáváme se a poznáváme, ale mám svůj vlastní přístup. Nespím s výpravou na domluvených ubytovnách, ale volím si cestu v plném sepětí s přírodou.
Spím na místech, která mě cestou osloví. To je pro mě to nejkrásnější – vnímat západ slunce, loučit se s ním a děkovat za uplynulý den, a ráno si přivstat, abych mohl slunce znovu přivítat a poprosit o další pěkný den. Moji „bratři poutníci“ se za mě sice modlí, za což jsem vděčný, ale oni večery tráví společným setkáváním a dialogem. I to je nesmírně důležité. Pokud spolu lidé nemluví, vytvářejí si jen domněnky, které mohou být zavádějící. Dialog je nezbytnou součástí života. I když se vždy neshodneme, hovor mezi lidmi je to, co nás posouvá dál.
Kolikrát jste se této pouti zúčastnil?
Jak jsem zmínil, v roce 2025 se konal pátý ročník. Protože chodím do práce, mé možnosti jsou trochu omezené, takže jsem se zúčastnil celkem třikrát. Ne vždy jsem ji ale šel v její plnosti. Někdy se totiž stane, že nejdete přímo s davem krajinou, ale nabídnete poutníkům to, po čem zrovna touží: krásné místo k odpočinku s výhledem a něco dobrého k jídlu.
Dnes už je při Pouti za Jesenicko zažité, že lidé otevírají své domy a poutníky hostí. Je příjemné vědět, že tato sounáležitost funguje. V poslední době se s podobnými aktivitami, jako jsou samoobslužné bufety nebo zázemí na Stezce Českem, „roztrhl pytel“. My nemusíme nic vymýšlet, stačí se inspirovat tím, co jinde funguje. Zpětná vazba od poutníků je velmi pozitivní, což mě utvrzuje v tom, že to má smysl. Cítím to jako potřebu: když je vám ve světě něco dáno, měli byste to cítit a opětovat. Tak jsem byl vychován.
Co si představujete pod pojmem putování?
Začnu svým krédem: „Raději budu poutníkem než dělníkem.“ Tím nechci v žádném případě snižovat práci dělníků. Sám jsem tuto profesi vykonával až do dnešních dnů a vážím si všech, kteří dělají poctivou práci, za niž se nemusí stydět. Naopak, taková práce by měla být kvitována s povděkem.
V mém sloganu jde o to, že po více než čtyřiceti odpracovaných letech cítím, že už nastal čas žít i jinak než jen tvořivou prací. Tu rád přenechám mladším, kteří ji možná zvládnou i lépe. Můj čas teď patří pouti. Putování vnímám v širokém smyslu. Někdo chodí sám, já ale vyrážím se svou ženou – babičkou – a věřte mi, že ve svém věku si to dovedeme „sakra“ užít.
Těšíme se, až zase překročíme práh domu. Putujeme „natvrdo“. Když je možnost, spíme pod širákem, vezmeme si tarp, a když jedeme na kolech, bereme stan. Na pouti jsme jako malé děti, v nichž se znovu probouzejí vjemy. Smějeme se, září nám oči. Pouť je pro mě o ztišení, o návratu do vlastního nitra a o poučení se z dosavadního života – co všechno mohu jako člověk udělat lépe.
Příroda může být tvrdá, ale i křehká a jemná. Kdo zůstává zavřený ve čtverci svých čtyř stěn, ten na kouzlo přírody nepřijde. Žijeme v kraji Vincenze Priessnitze a jeho odkaz je geniálně jednoduchý: voda, vzduch a pohyb. Na pouti se vám to všechno dopřeje zdarma. Pijete vodu z křišťálových potůčků, dýcháte čistý vzduch a pohybu si užijete dosyta. Priessnitz nám tím dává naději, že nám může být dobře, pokud tyto tři zásady budeme reflektovat.
Děláte někde vypravěče?
Možná vás teď uvedu v úžas, ale mám pouze základní devítiletou školu. Cítím to však tak, že škola nás sice naučí psát a počítat, že jedna a jedna jsou dvě, ale ten skutečný životní rozvoj by měl každý uchopit po svém – zvláště pokud cítí, že je v jeho životě něco v nepořádku. Já jsem už po základní škole cítil touhu hledat. Za svůj život jsem vystřídal několik zaměstnání, a když mi práce přestala dávat smysl, věděl jsem, že je čas popojít a zkusit něco nového.
S tím vším je spojená i má potřeba předávat dál krásu a bohatost našeho kraje návštěvníkům a turistům. Oficiální besedy sice nepořádám, ale věřím, že kdo se mnou přijde do kontaktu, má slova uslyší. Není nutné je hlásat všude. Putování je o tom, aby si každý našel tu svou správnou cestu. Nemusí to být jasné vodítko nebo směrník, který vám řekne: „Tady zahněte vpravo, tam je ten správný cíl.“ Člověk musí objevovat sám skrze cit a vnitřní pocity.
Věřím, že se člověk může odprostit od materialismu i od dnešní uspěchané doby. Jak už jsem zmínil, nyní se svou ženou vandrujeme světem. Říkáme tomu, že vystupujeme z komfortu, který nám domov dopřává, abychom poznali, že máme všeho vlastně dost – a možná za to ani neumíme dostatečně poděkovat.
Na pouti člověk děkuje právě za ty maličkosti. Dojde k určitému „zlidštění“. Doma máme hojnost, ale často neřekneme ani „děkuji“. Vyjdete na pouť a najednou děkujete za všechno. Zažili jsme spoustu příběhů, které by člověk doma nepotkal. Třeba když jsme přecházeli frekventovanou křižovatku a v bezpečné zóně u nás najednou zastavilo auto, vyběhla paní a přes ten provoz nám nesla chlazenou kávu. Abyste tohle zažili, musíte vyjít ven.
Nebo když jdu večer požádat k domu o trochu vody do vaku na čaj a ranní hygienu, a lidé vám k tomu přidají jablko nebo banán. To jsou ty krásy, které je třeba opětovat. I to, že jsem přijal pozvání k tomuto rozhovoru pro čtenáře, je pro mě formou takového opětování. Tvoříme dialog. A ten dialog může mít podobu darovaného jablka nebo kávy. Jsou to nádherné věci, ke kterým člověk ani nemusí mluvit. Důležité je konat – gesto samo o sobě hovoří nejlépe.
Děláte nějakého dobrovolníka?
Moji přátelé, ti „seniorturisti“, se dříve v prostoru města příliš neangažovali – snad kromě prvomájových průvodů, kdy se muselo mávat mávátky. A najednou v pozdním věku zjistili, že i oni mohou městu Jeseníku něco dávat. Je v tom kus vděčnosti: něco jsme od života dostali a teď nastal čas to vrátit. A tak se dnes i ve svých letech moří se mnou při brigádách. Je to o komunitě, o tom, že si pak spolu sedneme, a je to nádherné.
Pamatuji si, jak jsme jednou dobývali pařez. Ženy o mně vědí, že umím za práci vzít a neodejdu od ní, dokud není hotová. Ale tenkrát jsem byl už unavený a řekl jsem: „Dnes končíme, půjdeme k ohni.“ Ony se na mě podívaly: „Zuko, ale to není dodělané! Ty už nemůžeš?“ Odpověděl jsem, že už opravdu nemůžu a jdu k ohni. Pokud chtějí, ať ho dodělají samy. Samozřejmě ho nedodělaly, ale o to nešlo. Důležité je vědět, že si vždycky můžeme nechat něco „na příště“. Práce neuteče, zítra tam budou další hromady klestu, ve kterých můžeme směle pokračovat.
Můj motor je v tom, že si více všímám památek, které tu ležely, jak já říkám, „pod pavučinkou“. Tu pavučinku stačí jen strhnout, památku ukázat světu, a pokud to jde, dát jí i nějakou tu pomyslnou korunku. Není důležité, zda bude zlatá nebo stříbrná, ale že za námi něco zůstane.
Rád bych to ukončil citátem pana doktora Miloše Kočky z knihy Prameny živé vody: „Lidský život i majetek jsou pomíjivé. Důležitá je myšlenka, která neumírá a dílo, jež zůstává.“ To je nadevše. Peníze a sláva jsou jen polní tráva, ale naše činy po nás zůstávají. Pokud se o věci nepostaráme, časem zaniknou, ale my svým konáním můžeme „nakazit“ druhé. Dobro je nakažlivé. Lidé si toho všimnou, a až my už nebudeme moci, přijdou a řeknou: „Vy si odpočiňte, my to doděláme za vás.“ V tom je ta naděje. Stejně jako Vincenz Priessnitz dává naději ve svých třech zásadách, i zde je naděje v pokračování.
Život je krátký úsek, ale může být velmi zajímavým odkazem pro ostatní – stejně jako jsou knihy, filmy nebo hudba. Když se ty mravenčí krůčky spojí, vznikne z toho velké dílo.
Život je krásný, nebojme se ho.
Jaké je Vaše přání do budoucna?
Možná vás zaskočím, ale já už dnes žádné přání nemám. My už totiž všechno máme. Máme zdravou rodinu, která funguje, a to je základ. Touha po novém telefonu nebo majetku je pošetilá, materialismus nás šťastnými neudělá. Samozřejmě si přeji zdraví, aby byl člověk i ve stáří vitální a měl dobrou náladu, ale už nic nehledáme.
Dříve jsem rodinu mít nemohl. Kvůli politice po mně šli tehdejší „fízlové“, byl jsem trestně stíhaný a věděl jsem, že založit rodinu by bylo příliš riskantní. Po roce 1989 přišel zlom, potkal jsem svou ženu a dnes je naše zdravá rodina tím největším pilířem. O střechu nad hlavou nebo majetek můžete přijít raz dva, ale rodina, to je to, co nesmíte ztratit. Moje žena k tomu jen dodává své přání:
aby se nám podařilo společně krásně zestárnout a jednou i společně odejít.
Co byste řekl o povodni 2024 ve Vaší oblasti?
Povodeň v roce 2024 zasáhla celou naši kotlinu – údolí říčky Staříč i Bělé. Napáchala obrovské škody. Bylo mi dopřáno vymyslet projekt, kdy jsem od lázeňských hostů vybral nemalé finanční prostředky. Za tyto peníze jsme pořídili otopové dříví, které jsme s rodinou, nařezali na polena přesně podle přání těch, kterým voda vzala vše.
Při rozvozu dřeva jsem viděl tu neuvěřitelnou sílu našich lidí. My ve Slezsku jsme svéřepí. I přes ten smutek a hrůzu, kterou lidé zažili, vidí budoucnost dobře a netruchlí. Zažil jsem u toho humor i dojemné příběhy. Jsem rád, že můžu žít mezi lidmi, kteří mi dávají naději, že nic není ztracené.