Nevypusť Duši, z. s. je nestátní nezisková organizace, která sídlí v Praze a má pobočky i v různých krajích v rámci celé ČR. Zabývá se osvětou a destigmatizací duševních onemocnění
na středních a vysokých školách.
Organizace Nevypusť duši, z. s. pořádá workshopy nejen pro školy,ale i pro širší veřejnost.
Více informací se o této organizaci dozvíte na jejím webu : www.nevypustdusi.cz
Jelikož mně tato organizace velmi zajímala,rozhodla jsem se jim napsat email a udělat s nimi rozhovor o jejich činnosti apod. S velkým vděkem mi na otázky odpověděli: zakladatelka organizace NEVYPUSŤ DUŠI paní Marie Hájek Salomonová a paní Aneta Brunerová (Manažerka komunikace a PR pracovnice z organizace NEVYPUSŤ DUŠI).
Jak vzpomínáte na Vaše začátky vzniku organizace NEVYPUSŤ DUŠI?
V začátcích to bylo punkové, byly v tom stovky hodin času dobrovolnic a dobrovolníků, neustále jsme se něco učili a cítili jsme všudypřítomný hlad po tématu duševního zdraví, zejména mezi mladými lidmi. Ale taky zvědavost u souhlasné pokyvování u těch starších. Začátky byly v kavárnách a s obrovským organickým dosahem na facebooku, plné pilotování a pokusů a omylů, ale také daly vzniknout některým z našich nejtrvanlivějších materiálů, jako třeba Sedmi zásadám zdravé psychohygieny nebo manuálu pro blízké. První dva a půl roku jsme fungovali v podstatě bez peněz, rok a půl z toho jsme strávili intenzivním probádáváním toho, co to znamená fundraising a velký zlom přišel, když jsme potkali našeho prvního nadačního partnera, Nadaci RSJ a její skvělý tým. Ve třetím roce se Nevypusť duši díky nim začala profesionalizovat a postupně se měnit v organizaci, o které se nám v úplných začátcích ani nesnilo. Část punku si, doufejme, ještě stále neseme s sebou, fialová a balonkové logo je tu taky pořád a co ještě určitě zůstalo stejné je to, že se ve všem, co v oblasti duševního zdraví děláme, dál opíráme o data, fakta a vědecky podložené postupy. Tým je neustále plný studentek a studentů, mladých lidí, ale jsme hrdí i na to, že s námi někteří, kteří se připojili v prvních letech, pořád zůstávají.
Proč právě tento název NEVYPUSŤ DUŠI a kdo ho vymyslel?
Měly jsme nápad na iniciativu, začaly jsme ji plnit obsahem, získali první dobrovolnice a žádný z názvů nějak nebyl ten pravý. Psycholožka Lucka, která byla jedna z prvních, kdo se k nám připojil, tenkrát přišla s tím, že její přítel jen tak plácnul “A co třeba Nevypusť duši?”. Žádná z nás už pak tenhle nápad nemohla dostat z hlavy a dosud žádný lepší nepřišel. Přeložit tuhle slovní hříčku do angličtiny v některých projektových žádostech a prezentacích nám pořád dělá problém, ale ten apel, který v sobě náš název nese, se pořád neokoukal a hlavně stále platí. Ať už na individuální, nebo celospolečenské úrovni.
Jakým způsobem jste v začátcích sháněli finance?
První menší, pro nás ale tehdy velký dar, jsme dostali od Bakala Foundation. Nadace, která umožnila našim zakladatelkám, Marii a Tereze, studovat ve Velké Británii a rozhodla se projekt svých dvou absolventek v začátku podpořit. Ani Marie ani Tereza se fundraisingu nikdy dřív nevěnovaly, Tereza se vrátila zpět do Anglie pokračovat ve studiu a Marie nastoupila do práce na plný úvazek, který neměl s Nevypusť duši nic společného. Přibližně rok a půl od prvního představení iniciativy na sociálních sítích se Marie rozhodla, že se mu chce věnovat naplno, dala výpověď v práci a další více než rok trvalo, než se podařilo sehnat první větší finance, které umožnily platit první zaměstnance. Do té doby všechny aktivity probíhaly dobrovolnicky, včetně prvních desítek workshopů. Náš první větší dar byl od soukromé nadace, o něco později jsme začali získávat i finance od drobných dárců a dalších nadací. Naše úspěšnost v žádostech a fundraisingových schůzkách se zvyšovala i s tím, jak začalo téma duševního zdraví nabírat na síle. Prvních několik let nám ale zabralo mnoho energie samotné přesvědčování darujících osob i organizací o tom, že podpora duševního zdraví a destigmatizace a prevence duševních onemocnění je téma, které si zaslouží podporu.
Co bylo cílem vzniku této organizace?
Měly jsme vizi společnosti, kde jsou lidé více informovaní o duševním zdraví a díky tomu o něj nejen umí dobře pečovat, ale také dál nereprodukují stigma spojené s duševním onemocněním. Chtěly jsme to, co chceme i dál, aby se nikdo nebál říct si o pomoc. Naše iniciativa měla tedy spíše takový sen, vizi. Konkrétnější cíle jsme si začali stanovovat až pro jednotlivé projekty a aktivity. Některé z nich docela záhy po, nebo možná při samotném vzniku Nevypusť duši. Jednoznačně to bylo přijít s preventivním programem, který už ve školách dospívající seznámí s tématem duševního zdraví tak, aby se zvýšila jejich gramotnost v této oblasti, aby měli informace a ideálně i kompetence k tomu, jak o duševní zdraví pečovat, nebáli se a věděli jak a kde si říct o pomoc a aby ti z nich, kteří nějaké duševní obtíže mají, neměli pocit, že jsou jediní na světě a cítili, že existuje naděje a cesta ven. Dalším z cílů bylo jednoznačně otevřít konverzaci o duševním zdraví trochu jiným jazykem, než na který jsme byli z veřejného prostoru zvyklí. Takovým, který v prvné řadě nestigmatizuje a vede k porozumění a podpoře. To, že si ale za pár let troufneme na to, otevřít tuhle konverzaci v celém Česku, nás při vzniku Nevypusť duši nenapadlo. Takové cíle jsme si nekladly, postupně se před námi otevíraly možnosti toho tématu, ale i nás samotných a organicky jsme se vyvíjeli. Jak my jako jednotlivci, naše organizace, tak téma duševního zdraví v Česku i ve světě.
Jakým způsobem děláte osvětu této organizaci?
Různými způsoby 🙂 Máme hodně sledujících na sociálních sítích – od Facebooku po LinkedIn a TikTok. Na každou síť vytváříme obsah podle preferencí a potřeb cílových skupin. Ty jsou různé – na Facebooku nás sledují hodně vyučující, na Instagramu jsou to zase mladí dospělí. Snažíme se být vidět i jinde, každý rok děláme komunikační kampaně, loni se nám podařilo mít videospot v ČT. Také rádi odpovídáme novinářům a novinářkám, chodíme do podcastů a podobně.
Sdělte důvody proč a jak se věnujete středoškolákům a vysokoškolákům?
Protože právě dospívání a začátek dospělosti jsou klíčová období, kdy se formuje vztah k vlastnímu duševnímu zdraví i duševní zdraví jako takové – většina duševních onemocnění nás potká před 24 rokem věku. Je to také fáze plná změn, tlaku, nejistot, ale i hledání identity a smyslu. Mnoho z nás v týmu má vlastní zkušenost s psychickými obtížemi v tomto věku – víme, jak snadné je tehdy „vypustit duši“, a jak těžké je říct si o pomoc. Proto do škol chodíme s besedami a workshopy, které mluví jasně, lidsky a bez předsudků o duševní pohodě, prevenci vyhoření nebo třeba o tom, jak poznat, že se kamarád trápí.
Jaký vidíte přínos pracovat s těmito studenty?
Je obrovský. Mladí lidé, kteří dostanou včas podporu nebo si uvědomí, že v tom nejsou sami, mají větší šanci zvládat krizové situace zdravěji. Můžou taky být oporou pro ostatní. A co je nejdůležitější – přestávají se bát mluvit o tom, že se jim něco děje, čímž mění společenský narativ. My to vidíme, že se něco mění, že slova jako úzkost nebo deprese přestávají být tabu. A to je velký krok ke zdravější společnosti.
Kolik jste museli vyškolit peerů, abyste mohli provádět besedy na SŠ nebo na VŠ?
Za ta léta jsme vyškolili přes stovku lektorů a lektorek – mladých lidí, nejčastěji studentů a studentek psychologických a sociálních oborů, ale i těch, kteří mají vlastní zkušenost s duševním onemocněním. Každý z nich prošel naším výcvikem, kde se učí nejen fakta o duševním zdraví, ale hlavně jak bezpečně a citlivě vést diskuzi, reagovat v náročných situacích a být oporou s respektem a empatií. Aktuálně máme v týmu 65 aktivních lektorů a lektorek a mezi nimi i 9 certifikovaných peerů – tedy těch, kteří krom odborné přípravy sdílí svůj vlastní příběh zotavení. Celkově spolupracujeme s 15 až 20 peery, kteří jsou různě zapojení podle svých možností. Každý z nich nese do škol svou zkušenost a naději, a my dbáme na to, aby jejich sdílení bylo zároveň bezpečné, podpůrné a destigmatizační.
Za každým jedním lektorem, nejen tím s certifikací, stojí desítky hodin příprav, školení a supervizí. Nejde nám o rychlá školení, ale o dlouhodobou práci a rozvoj – protože právě kvalita a důvěra jsou v našich workshopech klíčové.
Můžete nám sdělit nějaký anonymní příběh,komu to pomohlo a posunulo ho to dál?
Jeden středoškolák nám po workshopu napsal: „Díky vaší besedě jsem si uvědomil, že to, co prožívám, není lenost nebo slabost. Měl jsem úzkosti, nevěděl jsem, co se se mnou děje. Ale teď už vím, že to má jméno – a že s tím můžu něco dělat.“ Tenhle kluk pak našel odvahu svěřit se rodičům a šel na terapii. Dnes studuje psychologii a sám chce jednou pomáhat ostatním.
Kdo všechno musí být v týmu, abyste mohli provádět tyto besedy?
Je to celá skládačka. Máme odborný tým psychologů a psycholožek, kteří metodicky tvoří obsahy našich workshopů, nejen pro střední školy, ale třeba i pro firmy nebo pro veřejnost. Důležitou roli hrají koordinátorky workshopů, které zajišťují, že je náš tým ve správný čas na správném místě. Každý workshop je pečlivě připraven a do jisté míry upraven na míru potřebám konkrétní třídy nebo skupiny lidí. A v terénu to pak táhnou právě naši lektoři a lektorky, a to v tandemu, ve kterém je vždy jeden lektor či lektorka s příběhem o zkušenosti s duševním onemocněním. V týmu je nás ale mnohem víc, někdo musí dělat grafiku, koordinovat naše inovační projekty, ukazovat naši práce směrem k veřejnosti, někdo sedí v pracovních skupinách, které se zabývají nejen trendy v prevenci, ale také ukotvením samotné prevence na státní úrovni, někdo zas řeší, kde na to všechno vezmeme finanční prostředky nebo třeba zajišťuje od postitů po papíry do tiskárny. To je všechno součástí procesu, bez kterého by programy nemohly nést taková poselství, jaká nesou.
Kam jste se od Vašich začátků posunuli?
Začínali jsme jako kampaň na Facebooku. Dneska jsme neziskovka s celorepublikovým dosahem, spolupracujeme s odborníky a odbornicemi ze všech možných oborů, školíme vyučující i celé školy, tvoříme vlastní metodiky a nástroje (např. karty 5+2 kroků v podpůrném rozhovoru) a usilujeme o systémové změny – třeba v oblasti školní prevence. Ale pořád jsme ti samí, jen nás je víc a jsme si den ode dne jistější v tom, co děláme.
Jaká je Vaše vize do budoucna?
Chceme, aby se péče o duševní zdraví brala stejně vážně jako čištění zubů. Aby už děti na základce věděly, jak se starat o svou psychiku a že není ostuda říct si o pomoc. Snažíme se, aby se duševní zdraví stalo normální součástí výuky, ale i pracovního prostředí. A hlavně: aby nikdo neměl pocit, že v tom je sám. Zároveň dlouhodobě pracujeme na tom, aby se odlehčil přetížený systém péče. Směřujeme pomoc víc do komunit, kde je přirozenější a dostupnější. Věříme, že když podpoříme rodiče, vyučující a další dospělé – když jim dáme nástroje a sebejistotu – budou umět být oporou dřív, než bude nutná odborná intervence. Chceme, aby bylo normální si o psychickém zdraví povídat doma, ve škole i mezi kamarády prostě tak, aby se všichni cítili bezpečně a věděli o svých možnostech.
Budete se rozvíjet i do dalších krajů?
Sídlíme v Praze a cestujeme po celé republice, už teď. Nejen s našimi workshopy, právě teď realizujeme komplexní roční program Zázemí pro duši na několika středních školách v Jihomoravském, Karlovarském a Libereckém kraji, kde zakládáme také svépomocné a podpůrné skupiny a pořádáme síťovací setkání. V následujícím školním roce se přesuneme do kraje Jihočeského a Středočeského.
