S docentkou Janou Kutnohorskou jsem se seznámila díky spolupráci na mezinárodním projektu a společně jsme se účastnily stáže v organizaci Stichting De Boei v nizozemském Eindhovenu. Mě i mé kolegy z Iskérky mnohému naučila. Jana Kutnohorská přednáší na Fakultě humanitních studií Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Jejím krédem je, že spíše omluví neznalost než neslušnost, protože pedagogika je také výchova ke slušnému chování, k morálce a k poskytování dobra, je to celková kultivace člověka. Ve své odborné práci se dlouhodobě věnuje vzdělávání a rovným příležitostem hendikepovaných lidí. Je autorkou několika knih, které jsou primárně určeny tzv. nelékařským zdravotnickým oborům a směřují ke kultivaci osobnosti.
Jak jste se dostala k psaní knížek a jaké knihy Vám vyšly?
Po vysoké škole jsem nastoupila jako novinářka, ale bohužel jsem nebyla členkou komunistické strany, tak jsem se nadále jako novinářka rozvíjet nemohla. Myslím, že mi byl sudičkami dán dar psaní. Ve svých knihách se věnuji etice, multikulturní komunikaci a metodologii výzkumu. Jsou to disciplíny, které přednáším a garantuji. Z knížek, které mi vyšly v nakladatelství Grada, jsem osobně pyšná na Dějiny ošetřovatelství a Multikulturní ošetřovatelství pro praxi.
Jak vznikla sbírka víček na zlínské univerzitě?
Když jsem se seznámila s Vaším článkem o Michalce Laníkové „Víčka mohou pomoci“, tak jsem ve výuce informovala studenty o tom, že tato sbírka má konkrétního příjemce a pomáhá zlepšit péči o jedno konkrétní děvče. Vzhledem k tomu, že učím budoucí všeobecné sestry, porodní asistentky a zdravotně sociální pracovníky, tak jsem to považovala také za příspěvek k tzv. celostnímu (holistickému) chápání člověka. Také jsme na nástěnku daly s kolegyněmi fotografii Michalky a její příběh. Sběr víček se rozvinul a malé krabice nahradily velké.
Jak vnímáte lidi s duševním onemocněním? Jsou tito lidé dle Vás schopni pracovat?
Pokud člověk chce pracovat, tak by mu to mělo být umožněno. Práce není jen záležitost ekonomická, je to také záležitost psychologická.
Zúčastnila jste se pracovní stáže v nizozemském Eindhovenu. Co se Vám tam nejvíce líbilo a co by mohlo být přeneseno do našeho systému?
V Eindhovenu a tím v Holandsku se mi toho líbilo hodně. Především to, co nazýváme diverzitou v pracovní oblasti, to tam skutečně funguje. Hodně se v etických kodexech zdůrazňuje respektování důstojnosti člověka. Tam je na prvním místě opravdu důstojnost člověka a tato je respektována bez ohledu na to, zda se jedná o člověka zdravého nebo nějak hendikepovaného.
Co říkáte na práci v hospicích?
Práce v hospicích je psychicky asi jedna z nejnáročnějších. Věnovat se lidem v závěru života, dát mnohdy jejich životu smysl a doprovázet je na poslední cestě si zaslouží úctu a obdiv. V naší egoistické společnosti, jak ji nazval papež Jan Pavel II., je to asi nejlepší způsob, jak důstojně umřít, aniž bychom tím rozbili životy nejbližších. Tím myslím, když příbuzní musejí odejít ze zaměstnání, aby mohli pečovat o nemocného. Umírání se ze společnosti vytěsnilo. V současnosti lidé umírají doma zřídka.
Jaký máte pohled na lidi s hendikepem? Je dostatek práce pro tyto lidi? Jak by se to mohlo změnit?
Já nerozlišuji lidi s hendikepem a bez hendikepu. Já si vážím všech slušných lidí. Pro mě má význam „Člověk“, který dokáže pomoci, není sobec, neubližuje druhým. Hodně by v přístupu k lidem s hendikepem mohly udělat sdělovací prostředky, osvěta, aby tito lidé byli vnímáni jako plnohodnotní členové společnosti, nikoliv jen jako příjemci invalidních důchodů. Společnost by měla vnímat, že invalidní důchod je jen jakási „berlička“, která jim umožňuje, aby měli na léky, umožňuje jim přežít, když nemají práci.
Jaké máte plány a vize do budoucna?
Svoje plány a vize jsem již naznačila. Chtěla bych ještě pár let učit a napsat knihu. Myšlenku už v hlavě mám. Také mám velkou rodinu, kterou bych si chtěla užít více než dosud.
Autor: Dana Mičolová