Ředitelem českého projektu HledamBoha.cz je pan Marek Chvátal. Tento projekt se zaměřuje na přibližování lidí k Bohu a poskytování duchovní podpory. Marek Chvátal je otcem čtyř malých dětí a jeho manželka mu poskytuje významnou oporu. Přes náročnost rodinného života se mu nedaří najít volný čas, střídá práci a rodinu. Jeho hlavním koníčkem je především jeho rodina. Práci miluje a věnuje se jí naplno. Často cestuje a při dlouhých cestách rád poslouchá audioknihy. Marek dnes hlavně poslouchá audioknihy a z deseti knih, které „přečetl“, bylo osm v audiopodobě.
Jelikož mě zajímal tento projekt, oslovila jsem pana Marka Chvátala a uskutečnila s ním následující rozhovor:
Jak jste se dostal k víře? Popište svou cestu.
„Dostal jsem se k víře už v dětství, a to v době sametové revoluce. Bylo mi tehdy sedm let a naše rodina byla nevěřící, kromě mého otce, který byl tajně věřícím křesťanem. Pokřtít se nechal ve svých osmnácti letech na vojně. Po sametové revoluci nám to řekl a já jsem postupně začal objevovat víru, což mi bylo příjemné. Jelikož byl otec katolík, začali jsme chodit do katolické církve. Během puberty jsem víru více objevoval a prožíval, zvláště ve společenství s ostatními křesťany.“
Kdo Vám ve víře nejvíce pomohl?
„Není možné říci, že by to byla jen jedna osoba. Byli to různí lidé v mém životě, a někdy to byl sám Bůh. V pubertě jsem začal zvažovat zasvěcený život, protože jsem se od svých devíti let scházel s kapucíny a pravidelně navštěvoval jejich kostel. Po střední škole jsem tedy šel do kláštera s cílem stát se kapucínem. Tady začala moje formace a pět a půl roku jsem byl kapucínem. Toto období mě hodně formovalo. Pokud se podívám zpět, vždy se v každé etapě mého života objevil někdo, kdo mi pomohl a podpořil mě. I chyby, které jsem udělal, mě nakonec posunuly na mé cestě k Bohu.“
Jak podle vás v dnešní uspěchané době pomoci lidem hledat Boha?
Nejsem ten, kdo by měl radit. Mohu však říci, že jsem součástí projektu, který má tyto ambice. Ukazuje na Boha a poukazuje na Ježíše, a tím se snaží lidem pomoci v uspěchané době nebo je podpořit v jejich hledání. Není to jednoduchá odpověď, když vidím, co děláme a neděláme. Nejvíc pomáhá zastavit se, poslouchat a hlavně hledat. V českém projektu HledámBoha.cz vytváříme prostředí, kde nabízíme možnost zastavit se oběma stranám – jak těm, kdo ukazují na Ježíše, tak těm, kdo hledají. Ať už jsou v jakékoliv situaci. Lidé přicházejí s tím, že je něco trápí nebo že je Bůh štve a je jim lhostejný. Tyto situace se velmi liší. Co pomáhá, je zastavit se, ptát se a naslouchat. Vedeme dobrovolníky, aby naslouchali křesťanům. To vede i naslouchajícího k tomu, aby naslouchal a zamyslel se. Bez tohoto zastavení, neustálým spěcháním za něčím, je hledání opravdu těžké. Pak už nastává milost od Boha, který toho člověka zastaví. I toto zastavení má různé podoby. Nechci být příliš konkrétní. Když už Bůh chce, aby se s tím člověkem setkal, tak ho zastaví. Někdy i proti jeho vůli. Ale to už se rozvíjím někam jinam, než jste se ptala.
Kdo vymyslel projekt www.hledamBoha.cz a proč?
Kořeny našeho projektu sahají do zahraničí. Před 20 lety vznikly ve Francii a Nizozemsku. Jedním z prvních iniciátorů byl francouzský pastor (ani nevím, z jaké církve), který nabídl Francouzům možnost poslat dotaz o Bohu prostřednictvím webových stránek. Tento přístup zaujal lidi a otevřel jim možnost ptát se na duchovní život křesťanů. Zaznamenalo to obrovský zájem.
Nizozemci se k tomuto projektu připojili a přidali své know-how, jak to dělat nejefektivněji. Přenesli tam atmosféru naslouchání a zájmu, nechávají svobodu těm, kdo přicházejí s dotazy. To je princip, který do toho vnesli.
Pokud mluvíme o českém projektu HledámBoha.cz, stali jsme se partnerem Jesus.net před 10 lety. Postupně jsme se osamostatnili a dnes je to již samostatný český projekt, bez přímé vazby na Jesus.net S nimi zůstáváme partnery skrze jiné projekty v mezinárodní síti. Principy zůstávají stejné. Budujeme tým dobrovolníků, kteří naslouchají a zajímají se o hledající, kteří chtějí něco říct. Proč to děláme? Je to nejlepší způsob, jak v moderní době sdílet dobrou zprávu. Online prostředí je vhodné, protože lidé mohou zůstat v anonymitě a mluvit o věcech, za které se stydí, komunikují s někým na dálku, koho možná nikdy neuvidí. Tím se odstraňují bariéry.
Dnes je těžké překonat bariéru a jít za farářem nebo pastorem a říct o svých problémech, například s alkoholem nebo jinými závislostmi. Lidé se stydí a bojí se. Tyto bariéry odstraňujeme a lidé toho využívají stále více.
Moderní člověk nechce, aby mu někdo něco diktoval. Víra v Boha se šířila dříve tak, že někdo poučený řekl, jak to je, a nepoučený to přijal. To už je pryč. Dnes lidé potřebují reagovat, přijmout to svobodně, promyslet a prožít to. Přijímají Boha srdcem, ne jen na základě nauky, kterou přijali. Pak se stane něco dalšího.
Co může nabídnout divákům nebo posluchačům tento projekt?
Můžu o těch lidech mluvit jako o klientech nebo o hledajících. Záleží na tom, kdo to bude číst. My dnes často mluvíme o těch lidech jako o průvodcích. Pokud chtějí být s námi v kontaktu, tak jsou doprovázeni. Úplně posluchači nebo čtenáři to v našem projektu nějak nesedí.
Tento projekt může nabídnout rozhovor s křesťanem, který je připravený věnovat svůj čas, aby naslouchal a zajímal se o toho, kdo přichází. To je to nejdůležitější. Projekt HledámBoha.cz si klade za cíl být nejdostupnějším prostorem pro diskuzi o duchovním životě a křesťanství. Naším posláním je, jako tým křesťanů z různých církví, ukazovat na Ježíše, kterého jsme poznali jako toho, kdo dává smysl našemu životu, naději a naplnění. Toto je něco, z čeho máme radost, a o tuto radost se chceme podělit.
Nabízíme tedy naslouchání té potřebě a potom můžeme doprovodit člověka do nějakého společenství, kde se bude cítit dobře. Může to cítit různě – může ho to dráždit, může se cítit smutný, v depresi nebo naštvaný. Důležité je otevřít dialog, naslouchat bolesti a pochopit, co za tím je. Když ten člověk chce, abych mu naslouchal a chce jít do hloubky, tak mu to můžu nabídnout. Lépe se v tom vyzná a pak se sám rozhodne, co chce.
Pamatuji si případ člověka, který byl naštvaný na Boha a na všechny křesťany. Byl agresivní a sprostý, ale když měl možnost dát vše ven, začal vnímat otázky, na které byl tázán. Ty otázky mířily do středu toho, co řekl, a nakonec pochopil, že ten, kdo ho štve, není Bůh a nejsou křesťané, ale nespravedlnost, které je svědkem opakovaně. Tento dialog skončil, když neměl už tu akutní potřebu vést to dál. Díky Bohu zjistil, že Bůh není jeho nepřítel. Zásadně vnímal, že Boha nemůže vinit za to, co ho štvalo, a že Bůh není ten, kdo opakovaně někomu ubližuje.
V kterém roce vznikl projekt HledamBoha.cz jak se vyvíjel, jak je velký tým?
Projekt HledamBoha.cz je v Česku aktivní od roku 2014, ačkoli přípravy probíhaly už předtím. Prvních sedm let se na projekt obracely stovky lidí, vždy do tisícovky lidí za rok. Služba fungovala se dvěma zaměstnanci a deseti až patnácti dobrovolníky. Tento počet neustále narůstal.
Dnes máme 12 pracujících, přičemž když sečteme úvazky, vychází to na 3,5 člověka. Dobrovolníků je 55, což je vysoký nárůst, ale s ohledem na to, kolik lidí k nám přichází, je to stále na hranici. Když není sezóna, je to ještě přijatelné, ale blížící se Vánoce přináší zvýšený zájem a tedy i potřebu více dobrovolníků. Snažíme se trénovat více dobrovolníků, abychom jich měli alespoň 70.
Před třemi lety se na nás obrátilo přes dva tisíce lidí. Loni to bylo už přes tři tisíce. Letos to vypadá, že se k nám s něčím obrátí 5 až 6 tisíc lidí. To neznamená, že s úplně každým komunikujeme hodiny. S někým komunikujeme hodiny, těch je zhruba třetina. S někým to trvá pár hodin, když to sečtu. Párkrát se setkáme a to stačí. To je ta druhá třetina (plus mínus). Zbytek jsou lidé, kteří jsou s námi týdny až měsíce, a ty se rozdělí mezi 55 dobrovolníků. Strategie je různá – někdo je doprovázený relativně intenzivně, když je to potřeba, někdo získá nějaký podnět a měsíc nad tím přemýšlí, pak se ozve s dalším zamyšlením. Je to velmi proměnlivé, ale v konečných číslech, v tzv. tvrdých datech, je to takhle.
Jakým způsobem oslovujete nevěřící a nepraktikující osoby?
Snažíme se být vidět, a to je vše. Hlavní zviditelňování se děje přes online svět, vytváříme reklamy, spravujeme sociální sítě a ukazujeme je s nějakou výzvou (citáty atd.). Upozorňujeme na sebe, že existujeme. Zároveň vytváříme obsah, jako jsou kurzy o odpuštění, o tom, jak zvládat strach a úzkost, nebo kurz se zamyšlením, jak budovat hluboký vztah s Bohem. Přicházejí lidé, pro které je to zajímavé a u nichž to vyvolává potřebu reagovat.
Někdo reaguje tím, že se chce začíst a diskutovat. Někdo přijde a zareaguje tak, že nám přijde vynadat a říci, že se mýlíme. Pro nás je to jedno, s čím ten člověk přijde. Pokud chce vést rozhovor, tak pro začátek nezáleží na tom, s čím přichází. Důležité je, jak se pokračuje.
Při jakých příležitostech se setkáváte s věřícími a proč?
Ano, setkáváme. Máme dvě cílové skupiny. Jednou skupinou jsou lidé, kteří potřebují službu jako takovou, hledají Boha nebo jsou na cestě s Bohem a chtějí komunikovat s křesťany formou, kterou nabízíme. Druhou skupinou jsou křesťané, se kterými se snažíme komunikovat. Jsou to ti, kdo slyšeli dobrou zprávu Evangelia, uvěřili jí a Ježíše berou jako toho, koho následují. Říkáme jim, pokud chtějí sdílet dobrou zprávu, bavilo by je to, mají na to chuť a cítí v tom povolání, aby se k nám připojili.
Pokud mají možnost, tak ať projekt finančně podpoří, protože je to neziskový projekt. Pokud se jim to líbí a nemají možnost se zapojit ani jedním, ani druhým způsobem, ať se za nás modlí a jsou zváni do komunity, kterou nazýváme Patroni. Patrony každý měsíc informujeme o tom, jak se projekt rozvíjí, a společně se modlíme. Mohou také sdílet naše novinky mezi své křesťany, protože křesťané se potkávají s hledajícími. Někdy nevědí, co říct, a mají pocit, že by se přece mělo něco dít. Minimálně mohou dát vizitku s nápisem
HledamBoha.cz a QR kódem, aby toho člověka dostali na naše webové stránky a my se mu už můžeme věnovat. Mohou také nabídnout kurz o odpuštění.
Snažíme se vytvářet vztahy s dalšími a dalšími církvemi. Dnes jsme už ve fázi, kdy jsme oslovili všechny denominace v ČR. Pokud projdete Ekumenickou radou církví, není církev, se kterou bychom nebyli v kontaktu a nezvali ji ke spolupráci. Úplně všechny bez rozdílu.
Ještě je novinka, kterou jsme začali dělat – například na Festivalu United, na Teologické fakultě v Olomouci nebo při školení pro farníky z Kutné Hory. Měli jsme školení o tom, jak mluvit o Bohu s lidmi laskavě a srozumitelně. To funguje. Učíme naše průvodce, kdy jeden na jednoho školíme, aby zvládli doprovázení samostatně. Sejde se skupina lidí a my jim děláme intenzivní školení, aby z toho nevyšli jako naši průvodci. Je potřeba více trénovat. Dostanou z toho mnoho poznání a minimálně se jim uleví. Nejsou tady od toho, aby měli co nejlepší verzi vysvětlení, jak to je s křesťanstvím, a aby ho perfektně obhájili přede všemi. Je to hlavně o tom, aby lidi slyšeli, zajímali se o ně a zjistili, co je trápí. To už máme vyzkoušeno a dává to smysl, že o to je zájem.
Pomalu připravuji plán, jak to v příštím roce začít nabízet ve větším měřítku, plánovaně a pro více lidí. Získá z toho i nevěřící člověk, ale obsah je zaměřený na to, jak mluvit s lidmi o Bohu, takže to bude zajímat hlavně křesťany.
Jací lidé se vám ozývají?
Je to velmi pestré. To, co ty lidi nejvíce spojuje, je to, že je občas něco trápí na různých úrovních. Trápí je samota, ztráta smyslu života, závislosti, narušené vztahy, zranění a dokonce traumata.
Opravdu se na nás obrací lidé, kteří někdy nepotřebují ani naši pomoc ve formě naslouchání, ale odbornou terapii nebo jinou odbornou pomoc. Párkrát se stalo, že si situace vyžádala i zásah policie, protože člověk byl v ohrožení zdraví nebo života. To spektrum je velmi široké.
Bývají mezi nimi i psychicky nemocné osoby a v jakém procentu?
V procentu nevím, protože nejsme ti, kteří umí diagnostikovat. Přicházejí za námi lidé, kteří nejsou mainstreamoví, nejsou neurotypičtí atd. Nějakým způsobem z představy normy vybočují, někdy extrémně. Takoví lidé přicházejí a není jich málo. Odhadoval bych je na 10-20%. Jsou to lidé s nestandardním chováním, někdy až s nepředvídatelným chováním.
Když za námi takový člověk přijde, průvodce je vyškolený, aby zpozorněl. Především proto, aby nenabízel to, co nabízet neumí. Jestliže rozhovor přechází v psychoterapii nebo hledající si o ni říká, náš dobrovolník, pokud jedná podle naší dohody, to zastaví a upozorní ho, že tady jsou naše hranice – to neumíme, to nemůžeme nabízet.
Máme síť kontaktů na specialisty, kteří to umí. Můžeme propojit velmi snadno. Když za námi přijde rodič, kterému umřelo dítě a chce se s námi bavit, co Bůh v tomto dělá nebo nedělá – v tomto případě umíme naslouchat a zajímat se. Jít s člověkem v utrpení a pomáhat mu nést kříž. Pokud má nezpracované trauma a komplikované truchlení, umíme ho propojit s odborníkem, který mu poskytne terapii, když bude chtít. Je to na něm. Zároveň musíme ty lidi nesoudit.
Pamatuji si lidi, se kterými jsem byl v kontaktu. Nešlo ani o psychickou nemoc, byli nevzdělaní. V běžném životě se s takovým člověkem nepotkám, protože se pohybuji v nějaké sociální bublině. Na internetu se setkám s člověkem, který je v důchodě, nevystudoval ani základní školu, nějak věří a nějak ten život protrpěl i prožil a chce se mnou komunikovat. Tak komunikuji, jak s většinou lidí. Někdy to jinak nejde. Vím například, že to není psychicky nemocný člověk, ale je v něčem jiný.
Když se projeví nějaká psychická porucha, jsme velmi opatrní, abychom se nesnažili nějak pomáhat, protože bychom tomu člověku určitě nepomohli. Od toho máme supervize – skupinové nebo individuální, pro každého našeho průvodce, aby mohl situace rozpoznat. A nechal se navést k tomu, co dělat a co nedělat.
Jaké jsou vaše silné a slabé stránky?
To se proměňuje. Určitě si uvědomuji, že moje silná stránka je promlouvat k lidem a mít na ně vliv. Stále více si uvědomuji, že je to dar od Boha. V zásadě jsem to měl vždycky a učím se to postupně rozvíjet. Zároveň mě to baví – potkávat se, mluvit a bavit se s lidmi. Paradoxně jsem introvert, což na jedné straně je fajn, ale na druhé straně je to vyčerpávající.
Dnes, po 40 letech života, jsem dospěl k tomu, že moje silná stránka je radikální otevřenost a upřímnost k lidem, se kterými spolupracuji, i vůči sobě samému. To neznamená, že sebe vidím vždy správně. Spíše když někdo s něčím přijde, zamyslím se nad tím a rozlišuji, zda je to pravdivé nebo ne.
Slabé stránky jsou ty, že se snažím přetěžovat a jít za hranice svých možností. Rozpoznám, když jsem na hranici, nebo už za ní. Tam bych měl být moudřejší.
Čeho byste chtěl v životě ještě dosáhnout – ať už v rodině, nebo pracovně?
V rodině bych rád vychoval zdravé a šťastné děti a potom prožil hezký podzim života se svou ženou. To je moje přání a vize. Děti jsou malé, a to je dlouhodobá vize.
V práci jsem méně skromný. V projektu www.hledamboha.cz máme vizi, že opravdu každý Čech má možnost o duchovním životě a křesťanství mluvit s křesťany skrze tuto platformu. Tak, jako když si chcete vybavit byt a napadne vás IKEA nebo koupelnu – napadne vás SIKO. Když člověka napadne křesťanství, šel by na web www.hledamboha.cz To je velký cíl a hodně práce. Čím dál víc sleduji (poslední 3 roky) vývoj našeho projektu, tím více si myslím, že je to dosažitelný cíl. Můžu se toho i dožít, že to tak bude.