Několikrát zúčastnila Katolické charismatické konference, která se koná každoročně v Brně pro křesťany různých církví. Tam jsem slyšela několik úžasných přednášek Kateřiny Lachmanové, které mne neustále přitahují jako magnet, přečetla jsem také některé její knihy a rozhodla jsem se ji požádat o rozhovor.
S jakými problémy se ve své psychologické praxi setkáváte?
S velmi různými: problémy neshod v manželství, syndrom vyhoření nebo přetíženost lidí z pomáhajících profesí a krize všeho druhu, perfekcionismus a přílišná orientace některých lidí na práci – neschopnost normálně žít, vztahové problémy na pracovišti, deprese, vyrovnávání se se ztrátou někoho blízkého, potřeba vytvořit si pevnější hranice na obranu proti něčí manipulaci, atp.
Myslíte si, že je v léčebnách dostatečná péče o osoby s psychiatrickou diagnózou?
To si nemyslím, ani u nás, ani v zahraničí – i když mám zprávy o tom, že například v Německu je tato péče na mnohem vyšší úrovni. U nás jsou psychiatři velmi přetíženi počtem pacientů, a proto mnohdy ani nemohou využívat všechny možnosti léčby. Navíc některé léčebny samy o sobě působí hrůzostrašně svým ústavním ovzduším, což je dáno zase nedostatkem peněz v resortu. Jiný problém může být zacházení s lidmi, ale tam se zkušenosti jistě liší případ od případu.
Jaký máte názor na komunitní péči o duševně nemocné? Znáte nějakou takovou neziskovou organizaci?
Popravdě neznám – ale ani to není přesně můj obor, to už spadá do oboru psychiatrie a sociální péče.
Myslíte si, že by mohli lidé s psychiatrickou diagnózou pomáhat ostatním psychicky nemocným, protože si to na vlastní kůži prožili?
Do jisté míry ano – právě pro podobnou zkušenost, mají-li nějakou schopnost empatie a pokud už prožili fázi přijetí své nemoci, nějak se s ní vyrovnali. Nedá se to ale říct paušálně. Nelíbí se mi třeba, když někde uplatňují skupinovou terapii psychicky nemocných jako jedinou léčbu, a přitom danou skupinu nikdo ani moc nevede, lidé jsou ponecháni sami sobě. Jediný výdobytek takové zkušenosti může být vědomí, že nejsou ve svém problému sami, ale stejně nebo jinak nemocní jim těžko mohou nějak kompetenxně pomoci.
Jsou důležité sociální služby a proč?
Určitě ano. Bojím se, aby u nás nezvítězily ty kapitalistické představy o tom, že „každý svého štěstí strůjcem“, každý si za všechno může sám a všechno si má vyřešit sám. V životě nebylo všem dáno stejně a v mnohém ohledu všichni potřebujeme pomoc druhých, někdo jako dítě, někdo jako stárnoucí a nemocný člověk a někdo i celý život. A to neznamená, že by člověk neměl hledat i své vlastní zdroje, ale nikdy vlastní zodpovědnost nepořeší všechno.
Měly by být sociální služby podporovány státem?
To už je vlastně obsaženo v předchozí odpovědi. Když neexistovala pomoc státu, většinou se v tomto směru velice činila církev – to se dnes zapomíná. Ale měl by to být i normální rozměr našeho lidství, jakási solidarita s potřebnými, umět dát pomocnou ruku – a to nejen skrze sociální instituce.
Pracovala jste někdy jako dobrovolník? Jak to na Vás působilo?
Asi ne přesně v tom smyslu, jak to myslíte. Ale už na gymplu jsem dobrovolně a zdarma pořádala den her pro děti s postižením, pak jsem jezdila na letní brigády do Ústavu sociální péče. Ráda navštěvuji staré a nemocné lidi, případně pomáhám někomu hlídat malé děti. Prostě bych si ráda uchovala otevřené oči a srdce pro situace, kdy někdo potřebuje pomoci. A velkou část své práce dělám zdarma – třeba tu přípravu velkých konferencí v Brně, křesťanské tábory pro mládež JUMP apod. Myslím si, že třeba ve srovnání s Itálií u nás dobrovolnictví teprve začíná. Tam jsem potkávala mnoho dobrovolníků v nemocnicích, mladé lidi s vozíčkáři na procházce nebo v domovech seniorů, někdy odjížděli i na rok stavět školy nebo vrtat studny do Afriky. U nás jsou tyto věci v plenkách.
Co byste vzkázala lidem, kteří jsou zdravotně hendikepovaní nebo sociálně vyloučení, případně lidem bez domova?
Že jejich život i životní zápasy mají velký smysl. Že mohou být platní, i když nemohou dělat všechno. A že má smysl i to, jestli si občas musí nechat posloužit od jiných, aspoň dávají lidem možnost růst v lásce. A nic důležitějšího v životě stejně neexistuje.
Kdy a jakým způsobem jste se dostala k víře?
Moji rodiče jsou věřící křesťané, i když táta si prožil své obrácení v teoretické rovině až na vysoké a později v padesáti letech své druhé obrácení, kdy poznal osobní vztah s Bohem, s Kristem. V té době, v osmnácti letech, jsem si i já prožila hlubší a osobnější objevování své víry, protože živou víru nelze jen zdědit po rodičích. Šlo to postupně, přes více událostí, z nichž jednou byla ztráta mé sestry. Ale to by bylo na delší povídání. Pamatuji si den, kdy jsem se v našem paneláku na balkoně tiše modlila poprvé v životě v tom smyslu, aby Ježíš převzal kormidlo mého života. Brzy jsem poznala, že mne moc dobře slyšel.
Jak by se dal změnit propad počtu věřících u nás?
Skutečně věřící lidé mohou změnit hodně, už jen tím, že jsou a z jejich jednání je vidět určitý žebříček hodnot. Když si to Pán Bůh usmyslí, tak i jeden jediný člověk může zanechat hodně hlubokou brázdu – jako např. Matka Tereza nebo Jan Pavel II. Ale to neplatí jen o velkých a slavných osobnostech. Asi každý známe ve svém okolí lidi, kteří nám už jenom tím, jací jsou, dodávají odvahu a chuť žít, usilovat o dobro, odpouštět, znovu se zvednout z popela svých zklamaných nadějí a selhání.
Jak jste přišla na myšlenkou pořádat katolické charismatické konference?
Já jsem je nezačala, to bylo pár mladých kněží z charismatické Obnovy, ale od prvních ročníků jsem s něčím pomáhala, zpočátku třeba s tlumočením, a spoustu let už se podílím na organizaci, hlavně na tvorbě vlastního programu, kromě toho mám třeba i nějakou přednášku nebo vedu společnou modlitbu. Konference je taková lidská a duchovní oáza uprostřed roku. U nás se mohly konat až s pádem totality, ale v cizině s nimi byla dobrá zkušenost už dávno předtím.
PhLic. Kateřina Lachmanová, ThD (*1964) psycholožka, teoložka, spisovatelka. Vyučuje psychologii na Teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze – katedra pastorálních oborů a právních věd a na Teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Věnuje se pastoračně psychologickému poradenství, přednáškové a exerciční činnosti, pracuje jako psychoterapeuta v Pastoračním středisku v Praze. Je národní koordinátorkou Katolické charismatické obnovy, zajišťuje program Konferencí v Brně. Pracuje v redakci Karmelitánského nakladatelství.
Kateřina Lachmanová vystudovala mimo jiné Gregoriánskou univerzitu v Římě (licenciát z psychologie), Institut spirituality Teresianum v Římě (doktorát z teologie), Teologickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Je autorkou řady známých knih. Patří mezi ně například Vězení s klíčem uvnitř (1996), Kotva naděje (2009), O milosrdenství s Kateřinou Lachmanovou (2000), Síla přímluvné motlitby (2007), Dvojí tvář lenosti (2000), Laická spiritualita Madeleine Delbrelové (2004) a Teresie z Lisieux a Silván z Athosu.
Autor: Dana Mičolová