Letos v červnu, přesně ve čtvrtek 16. 6. 2016, se v Kroměříži konalo autorské čtení spisovatelky Markéty Harasimové, která má osobní zkušenost s duševním onemocněním. O této akci jsem se dozvěděla, když jsem byla v Kroměříži hospitalizovaná. S radostí jsem se jí zúčastnila.
Autorské čtení bylo pro mě velkou motivací. Není se čemu divit, když tato spisovatelka napsala již 12 knih a 13. knihu má rozepsanou. Osobně toužím napsat také knihu, můj osobní příběh o duševní nemoci, kterou jsem prožila, a s níž bojuji. Zda se to podaří, je zatím ve hvězdách. Chci tak motivovat i ostatní s podobným osudem k tomu, aby to nevzdávali, přijali svou nemoc a naučili se s ní žít.
Vraťme se však ke spisovatelce Markétě Harasimové. Její autorské čtení se mi velmi líbilo. Akce se zúčastnilo asi 30-40 osob. Byli to pacienti různých oddělení Psychiatrické nemocnice Kroměříž a také někteří její pracovníci. Jakmile akce skončila, oslovila jsem paní spisovatelku Harasimovou a požádala ji o rozhovor. Souhlasila. To jsem ještě nevěděla, že se přihlásím do literární soutěže Prvotiny 2016, kterou pořádá Knihovna města Olomouce. Bohužel současná média o duševních nemocech mluví negativně a prezentují skandalizující situace. Neznají však příčinu, o které se bohužel nikdy nemluví. Chtěla bych tato negativa odbourávat formou psaní, které mě velmi baví a nabíjí. Psaní beru jako svoji nejlepší terapii v životě a tuto terapii bych na vás chtěla přenášet.
Čtěte prosím rozhovor, který jsem pro Vás připravila společně se spisovatelkou Markétou Harasimovou. Přemýšlejte také o tom, zdali lidé s duševním onemocněním mohou něco naší společnosti přinést, něčím prospět.
Co byste o sobě řekla?
„Těžká otázka na začátek. Ačkoli se to možná nezdá, jsem životní optimista. Snažím se věci vidět spíš bílé, než černé. Mými krédy jsou: Co tě nezabije, to tě posílí. Všechno špatné je pro něco dobré. Jedno i druhé se mi potvrdilo při – nebo spíš po – každé těžké zkoušce. Taky jsem individualista a tvrdohlavý bojovník, což možná zčásti odpovídá mému znamení – jsem narozená v Beranu. A v neposlední řadě miluji přírodu, zvířata a všechno živé.“
Kdy a jak propukla Vaše nemoc?
„Objevila se někdy okolo puberty, ale víc jsem ji začala vnímat až tak v patnácti letech. To jsem ještě nevěděla, že jde o nemoc. Pamatuji si, že jsem vlastně skoro ztratila chuť žít. Nic mi neudělalo radost, ze všeho jsem měla obavy, podceňovala jsem se a měla dojem, že vůbec nic nemá cenu. Bylo to docela hrozné: najednou mi totiž připadalo, že všichni okolo mě uvažují a žijí jinak, že se změnili. S tím šly ruku v ruce osamění a úzkosti. Ke všemu se přidalo nechutenství a hubnutí, které vedlo až k anorektickým stavům.“
Byla jste někdy hospitalizovaná v psychiatrické nemocnici? Kde a kolikrát?
„Hospitalizovaná jsem byla celkem asi třikrát, pokaždé na Moravě. První pobyt a medikace byly spojené s pokusem o sebevraždu – teprve tím se vlastně přišlo na to, že se mnou něco není v pořádku. Nikdy jsem ale v nemocnici nevydržela – mám cosi jako fobii z pobytu v uzavřeném místě, teď nemyslím typickou klaustrofobii z malých prostor, takže jsem vždy odešla na revers.“
Co Vám v nemoci pomáhalo?
„Já na tu nemoc šla vlastně od začátku tak nějak alternativně. Nejdříve mě ani nenapadlo, že jsem nemocná, a hlava hledala vlastní způsob, jak si pomoct. Začalo to úniky do světa fantazie. Odjakživa jsem byla umělecky zaměřená – bavilo mě malování, psaní, tanec, zpěv, zkrátka tvorba všeho druhu. Hodně jsem se tehdy ponořila do kreslení a začala psát – to bylo vůbec nejlepší. Svou realitu jsem mohla zaměnit za nějakou jinou – vymyšlenou a lepší. Později, když už bylo jasné, že mám problém, jsem zkoušela další způsoby, jak své stavy zlepšit. Jako jedna z nejúčinnějších se ukázala terapie holotropním dýcháním. Ale funguje třeba i pohyb, když ho člověk zvládne, což někdy bývá problém.“
Berete nějakou medikaci a zúčastňujete se nějakých terapií? Jakých?
„Medikaci mám, ale nemyslím, že je samo spásná. Jak už jsem zmínila, věřím spíš v jinou pomoc než chemickou: tu, která přichází zevnitř, a řekla bych nějak přirozeněji. Nezúčastňuji se cílených psychologických sezení a tak podobně. Potřebuji něco hlubšího, s čím se můžu ztotožnit. Mou terapií tak často bývá například rozhovor s duchovním, což pro mě má jiný než medicínský rozměr a duši to pomáhá. Za výbornou pomoc, která funguje, považuji i tvorbu. Většinou si sama hledám to, co v daný moment a na konkrétní situaci zapůsobí nejlépe. Není to pokaždé to samé.“
Jste věřící? V čem Vám víra pomáhá?
„Věřící jsem, byla jsem ve víře vychovaná. Jako dítě jsem ministrovala, zpívala ve sboru a zúčastňovala se spousty aktivit, které s farností souvisely. Tehdy to ještě nebylo tolik o víře, na to jsem nebyla zralá. Ten pocit, že věřím v Boha, v jeho přítomnost, se objevil později. A musím říct, že s ním přišla i skutečná úleva. Bez víry bych určitě upadla do hlubší malomyslnosti, měla bych pocit, že jsem v tom všem sama. Nepřestala bych si pokládat ty sebelítostné otázky: Proč právě já? Jsem velmi vděčná za to, že jsem víru našla. Věřit, cítit, vlastně vědět, že nad námi a s námi je bytost, která nás miluje a neopustí, je doslova očistná. Navíc, psychická nemoc podle mě úzce souvisí právě s duchovnem. Je to jedna hrana trojúhelníku, který tvoří tělo, mysl a duch. Takže víra podle mě určitě pomáhá, když se ten trojúhelník začíná hroutit.“
Kdy a jak jste začala psát?
„Psala jsem vlastně odjakživa. Vymýšlela jsem si příběhy o zvířátkách, o vílách… později jsem je zaznamenávala do sešitků a deníků. To bylo na prvním stupni základní školy. Dost z toho bylo výplodem fantazie, a něco málo vycházelo z pozorování – to například příběhy ze života kočiček. Psaní mě tedy provází celý život a hraje v něm zásadní roli. Považuji svou práci za své poslání.“
Kdy a jak jste zjistila, že začnete psát knihy?
„Myslím, že to přišlo tak nějak samo. Vůbec jsem dráhu spisovatelky neplánovala, a najednou jsem se jí stala. Začátky souvisely s obdobím, kdy se rozvíjela má nemoc. Někdy v patnácti na střední škole mě napadlo napsat něco většího než jen povídky, které jsem nakonec pokaždé někde zastrčila a pak vyhodila. Přišel nápad na román a já se do něj rovnou pustila. První kapitola vznikala ve školní lavici. Rukopis jsem pak na popud kamarádky (mimochodem ministrantské kolegyně z kostela) poslala do nakladatelství, a to vzápětí odpovědělo smlouvou a zájmem o další podobně laděná díla. A už se to vezlo…“
Jaké jsou názvy Vašich knih?
„Titulů mám na kontě už dost… dnes celkem dvanáct. Takže radši jen namátkou: Jsi můj osud, to je právě zmíněná prvotina. Dále Rozcestí, Nejkrásnější dar, Bolest lásky, Sametová kůže, Pouta z pavučin atd. Poslední, novinka, se jmenuje Mrazivé hry. V té se jedna z hlavních hrdinek potýká s depresí – nechala jsem ji projít různými zkušenostmi s jejími projevy a komplikacemi. Myslím, že čtenářům kniha duševní nemoc trochu přiblíží jinak, než odborné články. Doufám, že lidštěji, což byl můj cíl. Obecně se pak snažím názvy knih ladit s obsahem, vystihnout myšlenku příběhu.“
Jaký máte pohled na medializaci lidí s duševním onemocněním a vše spojené s touto oblastí?
„Vidím ji ve dvou rovinách. První je lékařská osvěta, a ta myslím celkem funguje. Každopádně je dobře, že se o duševních nemocech mluví a píše. To je ale rovina odborná, a mám dojem, že tyto informace mnoho lidí vyhledá až tehdy, kdy se jich konkrétní téma přímo dotkne. Druhá rovina je všeobecná. Mám na mysli to, že veřejnost na duševně nemocné nahlíží tak trochu skrz prsty. Nevím proč, ale důvodem může být například medializace případů, kdy psychicky nemocný člověk spáchá nějaký trestný čin. Pak se z toho udělá kauza a pacienti psychiatrických ordinací získají stigma, které není moc lichotivé. Přitom se naopak právě duševně nemocní často stávají oběťmi trestných činů. Jsem si jistá, že medializace jakéhokoliv zásadního problému je důležitá, aby se k lidem dostalo maximum informací. Důležité však je, aby byly objektivní.“
Co byste vzkázala lidem s duševní nemocí?
„Ať se nevzdávají. Ať se nenechají zlomit okolím ani předsudky. Ať se za své potíže nestydí. A především: každý je jedinečný a krásný, a duševní nemoc na tom nic nemění. Nikdy.“
Jakým stylem byste chtěla medializovat problematiku duševního onemocnění?
„Minimálně vlastním příkladem. Jedna taková vlaštovka je zmíněná kniha Mrazivé hry, další pak rozhovory a články, které publikuji. Doufám, že budou i další příležitosti a cesty. Moje diagnóza je komplikovaná a já vím, že se své nemoci nikdy nezbavím. Ale urazila jsem kus cesty k normálnímu životu, který dnes žiji. Stejnou šanci mají i jiní. Jste-li na dně, je dost těžké uvěřit tomu, že se dokážete znovu sebrat a vstát. Když pak vidíte, že to jde a někdo jiný to zvládl, cítíte určité povzbuzení. Občas je to jediné, co může člověka podržet a nakopnout, aby se nevzdal“.
Autor: Dana Mičolová