Paní Veronika Mičulková pracuje jako lékařka v prevenci infekce HIV pro Českou společnost AIDS pomoc, kde jako odborná garantka tvoří informační materiály . Zároveň působí i v poradně odvykání kouření. Miluje svou rodinu – manžela Petra, který je jí velkou oporou a dceru Žofii – zářící poklad. Samozřejmě i celou širší rodinu. Paní Veronika je v částečném invalidním důchodě pro duševní onemocnění (schizoafektivní porucha). Tato žena je věřící a zapojuje se do práce pro farnost, zejména jako členka pastorační rady, šéfredaktorka zpravodaje Cesta světla a je také příležitostná organizátorka akcí. Ve volném čase čte literaturu zaměřenou na duchovní rozvoj. Ráda relaxuje u žehlení. Baví ji psaní. Jejím největším projektem je Rozkvetlý kříž – jedná se o webové stránky – www.veronikamiculkova.cz , kde najdete řadu článků a její blog i příběh.
Jaký je Váš životní příběh a kdy a jak jste onemocněla (v krátkosti)?
Do života jsem měla úspěšně vykročeno – zdravá žena na začátku krásného manželství, s novým bytem, slibně našlápnutou kariérou a k tomu očekávání prvního potomka. Do týdne po porodu zdravé holčičky se u mě ve věku 33 let však rychle rozvinula poporodní psychóza. Ve stručnosti se u mě projevily manické bludy a věřila jsem tomu, že jsem svatá. Za dramatických okolností jsem byla převezena rychlou záchrannou službou na psychiatrii, kde jsem byla okamžitě hospitalizovaná. Během příjmu jsem se poprala s personálem, při kurtování k lůžku pomáhalo pět osob. Přivázané jsem měla ruce, nohy, a dokonce i krk. Padla jsem vyčerpáním a po aplikaci léků jsem se začínala postupně zklidňovat a získávala náhled na své onemocnění. Po měsíci jsem byla nepoužitelná propuštěná domů a péči o dítě musel převzít manžel, zatímco jsem byla v pracovní neschopnosti. Následovaly psychoterapie, nastavování léčby. Před koncem mateřské jsem při nástupu do zaměstnání zjistila, že nebudu schopna naplno pracovat. Zažádala jsem si o invalidní důchod. Rozplynul se mi sen o dalším dítěti, novém domku, získání atestace, což velmi bolelo. Průběžně přicházely propady nálad do depresí a s nimi opět změna léčby. Aktuálně mám lepší období, kdy se cítím psychicky dobře a jsem limitovaná „jenom“ únavou (často spím 12 hodin denně a víc), což se promítá do běžného fungování tak, že mám málo času, kdy mohu být aktivní.
Jakým způsobem jste se vyrovnávala se svým osudem?
Vyrovnání s onemocněním byl/je proces. Nejprve bylo potřeba vstřebat to, k čemu došlo. Poté jsem se musela smířit s dlouhodobým užíváním medikace. Dalším stupněm pro mě byla neschopnost naplno pracovat a z toho vyplývající invalidita. Průběžně mi pomáhali odborníci – psychoterapeutové, hodně mě podržela rodina a přátelé. Ale nejvíce mi dává víra v Boha, která přišla znovu s onemocněním.
Proč jste začala psát a kde vznikaly Vaše začátky v psaní?
Vždy se mi lépe vyjadřovalo písemnou formou. Úplné počátky vidím už v dětství, kdy jsem tvořila časopisy – pro sestru, kamarádku, spolužáky… O svém onemocnění jsem začala psát vcelku bezprostředně. Podařilo se mi sepsat příspěvky do dvou knížek, tvořila jsem obsah do FB skupiny Mléčný mozek (toho jsem už zanechala), sem tam poskytla rozhovor do médií. Nejsilnější potřebu psát jsem však vnímala při sdílení svého života s vírou, v čemž mě povzbudil kurz Stávat se tvůrci pokoje. Vznikl tak můj dosud největší projekt Rozkvetlý kříž – web s blogem a eBookem s navazující FB stránkou. Toto léto jsem se pustila i do psaní poezie, která reflektuje mé prožitky.
Jakým způsobem pomáháte dalším lidem a proč?
Doufám, že pomáhám přispívat k destigmatizaci lidí s duševním onemocněním tím, že o svém onemocnění otevřeně mluvím a přibližuji jej lidem bez podobné zkušenosti. Cítím potřebu vyzískat ze zkušenosti pacientky s duševním onemocněním co nejvíce. Když už mě to potkalo, tak ať z toho má užitek i někdo jiný, ať má zkušenost ulehčí cestu někomu v podobné situaci.
Jste věřící a proč je pro Vás víra tak důležitá?
Víra je dar, za který mohu denně děkovat. Přišla zároveň s onemocněním, protože předtím jsem nevěřila a víru nepraktikovala, byť jsem k víře byla vedena. Myslím, že mě současná víra hodně změnila – jsem méně sebestředná, více si vážím darů, co mám. Dokáže mě nadnášet v temných chvílích. Dává mi úplně jinou perspektivu, se kterou vnímám své onemocnění – svým způsobem pro mě byla psychóza požehnáním, protože mě k víře přivedla. Díky ní se s onemocněním daleko lépe vyrovnávám – nepotřebuji se ptát proč se mi to zrovna stalo, ale věřím, že Bůh má s mým onemocněním vyšší záměr – např. aby mě uschopnil být dostatečně citlivou k lidem s podobnou zkušeností, abych mohla svou zkušenost předávat dál a pomohlo to dalším lidem. Kdybych si měla vybrat život bez víry a bez duševního onemocnění nebo život s vírou a duševním onemocněním, neváhám ani na chvíli a volím druhou možnost. Praktikování víry mi také přineslo celou rodinu přátel, seberealizaci ve farnosti a pocit smysluplně využitého času a obdarování.
Jaké znáte neziskové organizace nebo psychiatrické nemocnice, které pomáhají psychicky nemocným lidem?
Mám pozitivní zkušenost s organizací Úsměv mámy, která pomáhá maminkám s duševními potížemi. Zároveň jsem byla hospitalizovaná na psychiatrické klinice FN Brno.
Byla jste v některé z nich nebo Vám pomohlo něco jiného?
Ve FN Brno mi poskytli skvělou medicínskou péči, což považuji za základ úspěšného zvládnutí onemocnění. Nemám osobní srovnání s jinými zařízeními.
V době, kdy jsem si procházela poporodní krizí, byla organizace Úsměv mámy teprve v začátcích. Snažila jsem se do ní později zapojit např. tím, že jsem pro ni napsala pár osvětových článků anebo jsem se zúčastnila několika setkání, kde jsem působila jako peerka. Zároveň jsem měla možnost vystoupit pro tuto organizaci se svým příběhem na tematicky zaměřených konferencích.
Co byste poradila ženám, které si prošly poporodní psychózou?
Určitě bych zdůraznila význam užívání léků – vlastními silami se nemoc zvládnout prostě nedá. Čím dříve se vyhledá odborná pomoc, tím lépe. Maminky by měly využít každé pomoci, která se naskytne (nejen odborné psychoterapie, ale také pomoci okolí v podobě hlídání, zajištění obědů apod.), a pokud to jde, měly by se hodně šetřit. Za to, co je potkalo, by se neměly stydět – není to jejich vina.
Co byste změnila v péči o psychicky nemocné u nás v ČR?
Na základě vlastní zkušenosti bych zavedla podobný model péče o maminky s psychickými potížemi po porodu jako funguje např. ve Francii, kdy je maminkám umožněna hospitalizace společně s jejich dítětem. Já si prožila násilnou izolaci od své dcery v nejrannější fázi jejího života, což bylo bolestné. Chybí mi také práce s rodinou a blízkými osobami – aby měli všichni lidé s blízkými vazbami na pacienta dostatek informací, jak mohou pomoci ke zlepšení jeho zdravotního stavu. Zároveň bych se nebála nabídnout psychoterapeutickou podporu na dálku (třeba přes Skype), pokud je to jen trochu možné. Nebo by bylo užitečné, aby maminkám někdo zajistil hlídání v průběhu psychoterapií, pokud nemají možnost přirozeně v rodině nebo u blízkých. Také bych doporučila léčbu závislosti na nikotinu všem pacientům, kteří během hospitalizace kouří – krátkodobě jim to může pomoci, ale z dlouhodobého hlediska je kouření spojeno s horším psychickým zdravím, což si uvědomuje málokdo z odborníků na duševní zdraví. A rozhodně bych se zaměřila na bourání předsudků a mýtů ve veřejném prostoru.
Slyšela jste někdy o tzv. peerech, kteří pomáhají dalším? Pokud ano, kde?
Koncept peerů znám již dlouho z prvního zaměstnání, kde jsme realizovali preventivní program zaměřený na žáky vyšších ročníků druhého stupně. Proškoloval se v něm tým žáků, kteří pak působili jako peeři pro své vrstevníky. V užším významu slova peer jako člověka s prožitkem nějaké specifické zkušenosti jsem zaregistrovala o něco málo později také v práci.
Chtěla byste takového peera dělat? Pokud ano, proč?
Práci peera jsem si už vyzkoušela jako dobrovolnice pod zmiňovanou organizací Úsměv mámy. Je to smysluplné poslání, při kterém sdílíte svou zkušenost. Z kapacitních důvodů jsem však této aktivity zanechala a věnuji svůj volný čas a energii rodině včetně té farní.