Dominik Rumpík žije v Pardubicích. Narodil se už s hendikepem. Přišel na svět předčasně.
Byl v inkubátoru. Ztratil zrak. I přes jeho závažný handicap, vystudoval dvě vysoké školy. Má manželku, která je mu velkou oporou. Dominik založil také rodinu. Společně s manželkou vychovává dceru a syna.
Oceňuji na jeho příběhu to, že i když nevidí, přesto pracuje jako Referent obchodního oddělení ve Východočeském divadle Pardubice. Mezi jeho koníčky patří především jeho rodina, vodící pes, divadlo, hra na flašinet, příroda, četba knih všelijakého žánru a občas navštěvuje kino.
Co Vám Váš handicap dal a co naopak vzal?
Na tuto otázku bych asi před 30 léty odpovídal jinak, než teď z důvodu vyspělé techniky. Dnes je totiž daleko jednodušší zvládat běžné činnosti, díky počítačům a mobilních telefonů s hlasovým výstupem, díky různým vyspělým pomůckám. Hůře se mi tato otázka posuzuje i z hlediska toho, že svůj handicap mám od narození, takže jsem nikdy svět nevnímal jako vidící člověk. Můj handicap mi asi dal větší chuť a vůli překonávat překážky a různé nástrahy v životě, lépe se s věcmi vyrovnávat. Co mi vzal? Asi 100 % možnost řídit auto. Myslím si, že nevidomí, kteří přišli o zrak v průběhu života by na tuto otázku odpověděli lépe.
Vystudoval jste 2 vysoké školy. Jaké to byly a co bylo při jejich studiu nejsložitější?
Vystudoval jsem obor Pedagogika a sociální práce magisterské studium na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a magisterské studium na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, obor Marketingové a multimediální komunikace. Obě školy jsem studoval dálkově, takže jsme ze spolužáky byli všichni tzv. „na jedné lodi“. Vzájemně jsme si velmi pomáhali při vypracovávání otázek, obstarávání studijních materiálů atd. V obou případech jsem měl obrovské štěstí na kamarády mezi spolužáky, to mi také velmi pomáhalo. K zaznamenávání zápisů a přednášek jsem používal svůj notebook, což je také velké usnadnění. Jiné jsem to měl pouze v tom, že pokud byly materiály v tištěné podobě a z různých důvodů nešli převést do digitální podoby, nahrávali mi je na diktafon rodiče nebo bratr a já se učil pomocí diktafonu. Jinak pro mě byly nejsložitější stejné věci, jako pro mé spolu-studenty. Některé zkoušky byly těžší a některé lehčí, učení na státnice a psaní diplomové práce je pro každého studenta také tou náročnější etapou, o to je pak větší radost a pocit z kladného výsledku. Důležité je mít dobré lidi kolem sebe, s kterými se můžete podělit o případné těžkosti.
Proč jste vůbec chtěl pracovat? Kde všude jste pracoval?
Pracovat jsem chtěl, protože jsem chtěl plnohodnotný život, který by se co nejvíce podobal životu relativně zdravých jedinců. Chtěl jsem chodit do divadla, do kina, pořídit si odpovídající bydlení atd. Když to shrnu, tak největší motivace pro hledání si práce byly 2:
1)Nesedět jen doma.
2)Zajistit si alespoň částečně zdroj obživy.
Nejprve jsem pracoval asi 3 měsíce jako sociální pracovník v organizaci, která pomáhala lidem na vozíku a nyní je to 20 let, co pracuji jako Referent obchodního oddělení ve Východočeském divadle Pardubice.
Co Vás vedlo k tomu, abyste se i přes svůj handicap oženil a založil rodinu?
Touha sdílet a propojit život s někým koho bych měl rád a kdo by měl rád mě a touha mít děti,
což z manželského soužití většinou vyplyne. Tyto potřeby má asi většina lidí, samozřejmě se to někomu podaří a někomu ne.
Jak Vaše manželka přijala Váš handicap?
S manželkou jsme se poznali, když jsem ten handicap měl, takže manželka s tím do toho vztahu už šla. Samozřejmě jsme si museli některé věci oťukávat za pochodu, ať už jde o péči o domácnost a o děti. K lecčemu jsme přicházeli různě sami, jak to život přinesl. Některé věci zastanu, některé věci jsou na manželce. Jsem rád, že se tak nějak dokážu o děti postarat, když je manželka v práci. Nejlepší je asi vycházet z dané situace a řešit ji. Myslím si, že manželka měla lepší startovací čáru můj handicap přijmout než manželka jedince, kterého si brala zdravého a handicap do jejich společného života teprve zasáhl.
Co byste vzkázal dalším lidem se zrakovým postižením?
Nevzdávat to. Rodiče mi od mala vštěpovali 1 motto, které bych rád vzkázal: Vždy mi říkali: „Ostatní můžou, ty musíš“.
Hrála u Vašeho handicapu i psychika? Pokud ano, jak?
To nedokážu posoudit, nějak si to neuvědomuji. Asi mám psychiku poměrně odolnou.
Čeho byste chtěl v životě dosáhnout?
Nemám plány nijak velkolepé, ani vzdušné zámky. Mé cíle jsou takové to rodinné fungování, co nejlépe vychovat děti, udržet si práci, kterou mám rád, tu a tam se někam podívat a vše zvládnout ve zdraví.
Jste věřící? Pokud ano, v čem a jak Vám víra pomáhá?
Jsem věřící, konec konců jsme se s manželkou seznámili na katolické seznamce. Víra mi pomáhá naprosto ve všem, rozhodně v překonávání překážek, dává naději i takový přibližný směr v přístupu k životu.
