Petr Jelínek – Skok do nového života

Petr Jelínek z Rožnova pod Radhoštěm je od osmnácti na vozíku, přesto nerezignoval, tvrdě se pral s ochrnutím, učil se novým věcem, začal pomáhat lidem stejně postiženým a nakonec jako komunální politik i svému milovanému městu. Je místopředsedou a projektovým pracovníkem občanského sdružení Domov Kamarád a již řadu let pracuje jako zastupitel – je předsedou kontrolního výboru a členem sociální komise Městského úřadu v Rožnově pod Radhoštěm. „Postižení je vždy hendikepující. Je to něco, co si nikdo nepřeje. Na druhou stranu se člověk může zaměřit na to, na co mu síly stačí, v čem je dobrý. To ho pak posune dopředu. Proto tito lidé vynikají v různých věcech. Můžou se na ně zaměřit. Je to ale individuální. Myslím, že všechno záleží na osobnosti člověka. Kdo nemá rád sám sebe, nemůže mít rád ani ostatní,“  usmívá se Petr.

Šťastné dětství

Petr se sice narodil ve Valašském Meziříčí, ale dlouhodobě žije v Rožnově pod Radhoštěm.
Jeho život začal podobně jako životy tisíce jiných, možná jako ten váš. Měl šťastné dětství a výborné rodiče. Otec byl profesorem – historikem, často Petra bral na různé památky a cestování se stalo jejich koníčkem. Jako malý kluk rád skládal letadla a lodě. Vystudoval obor dřevomodelář, lépe řečeno obrábění dřeva, je to například výroba odlitků pro výrobu forem. V mládí rád sportoval, oblíbil si cyklistiku. Měl a stále má rád hudbu. Jezdil na různé koncerty. Velmi se mu líbila skupina DEPECHE MODE. Proto organizoval „Depešácké srazy“. Stal se DJ v rožnovském T-Klubu.

Životní zlom

Na prahu Petrovy dospělosti došlo k těžké životní zkoušce, se kterou ani ve snu nepočítal. Na koupališti v Rožnově pod Radhoštěm skočil po hlavě do bazénu. Hlava se odrazila ode dna, zlomil si krční obratle. Nevratně se mu porušila mícha, která ovládá tělo v oblasti ramen až k dolním končetinám. V první chvíli však netušil, že je vážně zraněn. Kamarádi mu pomohli z bazénu. Bohužel ho tahali za ruce a nohy, což neměli dělat. Petr jim nešťastně spadl do brouzdaliště. To byla druhá chyba, která zapříčinila jeho vážný zdravotní stav. Nikdo však v té chvíli netušil, co bude v budoucnu následovat. Byl převezen do nemocnice ve Valašském Meziříčí, kde podstoupil operaci. Poté nějakou dobu strávil v olomoucké fakultní nemocnici, léčba pokračovala v úrazové nemocnici v Brně. Následovala rehabilitace v Hrabyni, kde hodně cvičil a učil se vyrovnat s touto těžkou životní zkušeností.

Sebepřijetí

Petrův zdravotní stav byl natolik vážný, že se invalidní vozík stal jeho dennodenním pomocníkem. Vyrovnat se s tímto osudem nebylo jednoduché. Petr sám říká: „Já si myslím, že se s tím se člověk vyrovnává částečně pořád. Je to dlouhodobý proces. V dnešní době to vidím úplně jinak, než tomu bylo dříve. V nemocnici jsem si uvědomil jednu důležitou věc.Viděl jsem tam hodně pacientů, kteří byli v podobné situaci jako já. Pozoroval jsem jejich rodiče, kteří za nimi jezdili. Viděl jsem, jak jsou nešťastní ze zranění svých synů nebo dcer. Zmrzačili se na celý život. Navíc jsem zpozoroval, že jejich potomci nechtějí žít a někteří z nich byli ještě protivní. Nechtěli se léčit a to jejich rodiče ranilo dvojnásob. Proto jsem se rozhodl, že nebudu své rodiče takto trápit. Řekl jsem si, že to nevzdám a pokusím se to překonat.“ Maminka se se synovým hendikepem těžce vyrovnávala. Hlavně, když se o jeho životním příběhu mluvilo. Petrovi rodiči už bohužel zemřeli. Petr ale bojuje dál. Dnes se o něj stará přítelkyně, která mu věnuje každodenní péči. Petr si nedovede představit, že by skončil někde v ústavu. Přiznává, že je rád mezi lidmi, které zná a které má rád. Je vděčný rodině své přítelkyně, která ho přijala mezi sebe. Proto s nimi rád tráví volný čas a život ho tak těší.

Práce v neziskové organizaci Kamarád

Petr se přiznává, že bez bolestí a problémů to nešlo. Prošel si těžkými chvílemi. Už v nemocnici si uvědomoval, jak bude žít a kde bude jezdit na vozíku. Naštěstí po jeho návratu z nemocnice dostala Petrova rodina bezbariérový byt. Petr oslovil zastupitele městského úřadu, aby se opravily chodníky, po kterých by se mohl lépe s vozíkem přesunovat. Povedlo se. Tak vznikla spolupráce s člověkem, který měl také postiženou dceru, také na vozíku. Na základě toho vzniklo občanské sdružení Kamarád, do kterého Petr začal chodit jako dobrovolník. Začal se pak zabývat legislativou a věcmi veřejnými. V Kamarádu chtěl něco vyvíjet. Na Úřadu práce se zúčastnil rekvalifikačních kurzů na počítače a přeškolil se. Je zajímavé, že takovou práci vůbec nechtěl dělat. Petra ovšem kancelářská práce začala bavit. „Život je cesta a člověk se začne vyvíjet postupně. Je to pomalu se rozjíždějící vlak. Člověk se v něčem osvědčí a získá dovednost. Nabalují se na to další věci. Později dostane ocenění a uznání.“ Pro organizaci Kamarád pracuje již 13 let. Má na starost projekty, administrativu, správu budovy. Pro žáky základních škol dělá řadu přednášek. „V Kamarádu dětem ukazujeme první a hlavně pozitivní zkušenost. Jsou informováni, jak vznikají zdravotní postižení a jaké jsou jejich druhy. Dozvědí se tak, co tito hendikepovaní lidé umí a zvládnou a naopak, co dělat nemůžou. Je hodně potřebné o tom informovat nejen žáky, ale i širší veřejnost, aby si uvědomili, jak jsou důležité sociální služby v naší zemi. Oceňujeme, že školy mají zájem. Děti si tak uvědomují, že je to normální součástí života,“ vypráví Petr Jelínek.

Překonat dědictví minulosti

Bohužel starší generace, až na výjimky, zatím nemá sociální dovednosti. Je to možná tím, že v minulosti byli zdravotně postižení lidé izolováni v ústavech. To se v současnosti projevuje nechutí dělat například dobrovolnou činnost v neziskových organizacích. Pravdou také je, že řada mladých lidí má už o tuto dobrovolnou práci větší zájem a chuť pomáhat ostatním. Petr tento problém komentuje slovy „Je potřeba si uvědomit, že se předchozí režim – i když je 22 let po revoluci – strašně špatně podepsal na životech lidí se zdravotním postižením. Dřívější systém vychovával klienty jen do ústavní péče. Tito lidé tak neměli přístup k normálnímu vzdělání, nebyli připravováni na normální samostatný život. Dnes se to naštěstí již mění. Teprve dnešní generace lidí se zdravotním postižením může vyrůst v ředitele továren. Takoví pracovníci můžou být na telefonních linkách, něco vyvíjet. Prostě žít normálně.“

V zastupitelstvu města

Tím však jeho příběh nekončí. V minulosti Petra oslovilo občanské sdružení Zdravý Rožnov, zda by nechtěl dělat zastupitele na městském úřadě. Zkusil to a osvědčil se. Později se stal zastupitelem sice už jiné strany, ale díky tomu nastartoval také politickou kariéru. Propracoval se v ní jako předseda kontrolního výboru. O své práci říká: „Myslím si, že zapojením se můžu věci ovlivnit. I když je to z pozice opozice velmi obtížné, tak jsem alespoň u toho. Neříkám, že to ostatní dělají špatně. Třeba to nedělám lépe, ale činím podle svého svědomí. Přebírám tak pocit zodpovědnosti nejen za sebe, ale i za životy ostatních. Jsem ve městě, kde žili mí rodiče a předci. Mám město Rožnov pod Radhoštěm rád, a proto se zajímám, co se v něm děje.“ Je rovněž členem sociální komise. Vozík mu při práci není překážkou. Prošel si různými školeními, například triádem komunitního plánování. Zúčastnil se různých pracovních skupin se zdravotně postiženými. Je obdivuhodné, že zvládá tolik práce i aktivit. Postupně si buduje jméno a lidé zjišťují, že i člověk na vozíku je schopný vykonávat pracovní činnost. „Nechápu lidi, kteří můžou pracovat a přitom nepracují. Znám spoustu postižených lidí, kteří dělají vrcholově sport, staví modely, fotografují nebo se věnují kutilství. Prostě dělat něco, čím je člověk zajímavý a užitečný. Každý z nás musí něco vyvíjet. Vím o lidech, kteří na vozíku například střílí z luku, dělají atletiku nebo lyžují. Nevidomí hrají na klavír. To jsou vynikající věci.“ dodává Petr.

Potřebujeme vzory

„Werich s Voskovcem zpívali „Šaty dělaj člověka“ a tato pravda platí u postižených lidí možná dvojnásob. I když budu slušně oblečený, tak stejně budu stále vozíčkář. Vozík mně bude provázet celým životem a lidé vždy uvidí nejdříve ten vozík a pak teprve mně. Reakce okolí mně nevadí, spíše mně občas překvapují. Myslím si, že je to normální. I kdybych neměl žádné postižení, tak bych se zřejmě choval stejně.“ tvrdí Petr. „Je úplně jasné, že v Americe potřebovali, aby si černoši vybudovali elitu. Aby měli vzor, aby zjistili, že se práce a vzdělání vyplatí. Pokud jakákoliv menšina nebude mít své vzory, ke kterým bude vzhlížet a které ji budou motivovat, nepůjde dál,“ dodává Petr.

Radost ze života

I když je Petr na invalidním vozíku, tak ho těší, když může pracovat, radovat se z každého prožitého okamžiku života a pomáhat ostatním. Tímto příkladem může Petr ukazovat cestu lidem, kteří nechtějí pracovat, přestože jsou zdraví. Ukazovat, že všechno jde, jen se musí chtít a nebýt líný. Myslím si, že řada lidí, by si tento životní příběh měla pročíst a uvědomit si, že i člověk s hendikepem je schopný pracovat. Bohužel v dnešní době ne každý postižený má možnost pracovat. Petr měl to štěstí, že si práci našel. Navíc ho baví a naplňuje. Není nic lepšího, než dělat práci, která je smysluplná.

Autor: Dana Mičolová