Schizofrenií v Česku trpí kolem sto tisíc lidí. Jde o závažné duševní onemocnění, jehož častými příznaky jsou halucinace a bludy. Dana Mičolová z městečka poblíž Rožnova pod Radhoštěm se se schizofrenií potýká od svých sedmnácti let. Nyní se snaží bourat stigmata spojená s nemocí.
Prožila krásné dětství, ještě na základní škole neměla žádné psychické obtíže. Ve druhém ročníku střední ekonomické školy přišel zlom. „Měla jsem pocit, že nezvládnu školu, špatně se učím a neudělám maturitu. Sama jsem si to vsugerovala. Měla jsem opravdu těžké deprese, během nichž jsem si třikrát sáhla na život. Naštěstí neúspěšně. Začala jsem ambulantně docházet k psychiatrovi,“ svěřila se Dana Mičolová.
Druhák ještě dokončila, ale ve třetím ročníku si přivodila těžký úraz hlavy. „Srazily jsme se se spolužačkou hlavami v hodině tělocviku. Mojí největší životní chybou bylo, že jsem to ihned nenahlásila učiteli,“ říká. Úraz spustil vnitřní krvácení, na které lékaři přišli až o šest dní později. „Od té doby se u mě začaly projevovat první příznaky schizofrenie,“ vzpomíná.
Přímo z nemocnice ji převezli do léčebny v Kroměříži. „Rodiče jeli se mnou, ale neřekli mi kam. Já si myslela, že si jdu na náměstí převzít Nobelovu cenu za medicínu. Tehdy v televizi vysílali nějakou diskuzi o Nobelově ceně a já si to takhle stáhla na sebe,“ směje se. V Kroměříži, kde jí diagnostikovali schizofrenii, strávila tři měsíce.
Do školy se vrátila, ale vydržela tam jen jeden den. Cítila, že ji ostatní mezi sebe nepřijali. „Kamarádky ubývaly, předtím jsem jich měla spoustu, ale náš kontakt se začal vytrácet. Dusila jsem se, protože jsem si neměla s kým popovídat, neměla jsem s kým sdílet své pocity. Bylo to nejtěžší období v životě,“ říká Dana.
Návrat do normálního života
Za návrat do normálního života vděčí psychiatrům, kněžím, novým přátelům, ale především rodičům a svému manželovi. „Můj zdravotní stav se po seznámení s mým nynějším manželem výrazně zlepšil. Láska dělá divy,“ usmívá se při vzpomínce na manžela, který jí byl v době nemoci oporou. V těchto chvílích slýchala hlasy nebo měla halucinace. „Šli jsme na procházku a já viděla na poli kostlivce. Někdy jsem si připadala jako v pohádce. Viděla jsem věci, které tam ve skutečnosti nebyly,“ popisuje.
V boji s nemocí jí nejvíce pomohli pracovníci rožnovské organizace Iskérka. „Blanka Ammann a Miroslav Kadlubiec uměli naslouchat a poradit. Díky nim jsem se snažila na sobě více pracovat.“
Na stáži v Holandsku se setkala s takzvanými peer konzultanty. To jsou lidé, kteří s ostatními sdílí své vlastní zkušenosti s duševním onemocněním a vzájemně se podporují. „Poslední dobou mi nejvíce pomáhá víra v Boha, k němuž jsem si našla cestu až v posledních letech. Na této cestě mě doprovází otec Leoš Ryška, Jaroslav Kratka a Pavel Hödl,“ jmenuje tři kněze, kteří jí jsou nápomocní.
Vše zlé je k něčemu dobré, jak sama říká. „Nakonec jsem za svou nemoc vděčná, protože mě v životě posunula a stále posouvá dál. Zúčastnila jsem se projektu Symbióza, díky němuž jsem se stala redaktorkou webu Lidé mezi lidmi. Píšu rozhovory s duševně nemocnými nebo zdravotně postiženými, kteří ale na sobě zvládli tak zapracovat, že teď pomáhají druhým. A já se snažím jejich příběhy předávat dál,“ vypráví.
Svými rozhovory se snaží pomoci k destigmatizaci duševně nemocných. „I lidé se schizofrenií dokážou úžasné věci. Nikdo neví, co se mu může stát. Se schizofrenií se může setkat každý z nás. Stačí nějaká větší změna. Přechod na novou školu, změna zaměstnání, rozvod nebo úmrtí v rodině,“ uzavírá.
Reakce Dany Mičolové na předsudky spojené se schizofrenií
Předsudek: Schizofrenie se nedá vyléčit. Jednou blázen, pořád blázen.
Je důležité tuto nálepku odstranit. Lidé se schizofrenií by měli brát léky, stejně jako třeba člověk s cukrovkou, ale mohou žít naprosto plnohodnotným životem. I řada významných osobností měla nějaké duševní onemocnění.
Předsudek: Lidé se schizofrenií jsou často násilní, nevypočitatelní a nebezpeční.
Násilné činy, které má na svědomí schizofrenik, jsou velmi ojedinělé. Schizofrenici ublíží spíše sobě než někomu jinému.
Předsudek: Lidé se schizofrenií nejsou schopni činit racionální rozhodnutí o svém životě.
Neznám duševně nemocného člověka, který není schopen za sebe rozhodovat. Snad jen v období přechodného zhoršení nemoci je rozhodování ztíženo. K tomu ale nemusí dojít několik desítek let. Znám lidi, kteří jsou třicet let stabilizovaní, mají rodinu, pracují. Denně rozhodují o spoustě běžných věcí stejně jako kdokoli jiný.
Předsudek: Schizofrenií se myslí nemoc rozdvojené osobnosti.
Lidé se schizofrenií nemají rozdvojenou osobnost. Někdy je takto člověk vnímán v době zhoršení nemoci, když se potýká s bludy, halucinacemi nebo hlasy, které slýchá. Ale když má podporu, vrátí se rychle do normálu.
Zdroj: Deník.cz