Panu Davidu Svobodovi je 32 let, je svobodný – bezdětný. Momentálně žije v Pardubicích – na jeho okraji, i když celý život vyrůstal v Brně. Považuje se za Brňáka. Po základní škole vystudoval Gymnázium. Poté byl přijat na Vysokou školu ekonomickou na Masarykově univerzitě v Brně, ale vlivem jeho nemoci už ve studiu nepokračoval. Studium završil maturitou na Gymnáziu. Mezi jeho koníčky patří především sport. Dříve byl více aktivnější. Poslední dobou je toho méně, ale snaží se dělat to, co ho baví. Hlavně rád píše. Poslední roky hraje badminton – párkrát do týdne. Rád poslouchá hudbu a sleduje filmy.
Můžete mi sdělit v krátkosti svůj životní příběh?
Krátce jsem to zmínil v úvodu. Navázal bych na to, že během základní a střední školy tam nebyly žádné zvláštnosti – nic neobvyklého, co by nasvědčovalo, že se to do budoucna změní. Přišlo to v období kolem maturity, kdy začaly první psychické problémy, které později odborníci diagnostikovali jako obsese. To byla moje první diagnóza – nazývá se obsedantně kompulzivní porucha a k diagnóze přišli u mě pozdě. Já jsem nastoupil po maturitě do práce, což byl operátor CALL CENTRA. Pracoval jsem na 12ti hodinové směny s tím, že u mě gradovaly psychické problémy, které nastaly z mé práce a z dalších okolností. Došly tak daleko, že jsem se pokusil o sebevraždu. To bylo v roce 2012 a poté jsem se dostal poprvé na psychiatrii. Byla tam nejprve obsedantně kompulzivní porucha. Byla mně nastavena léčba, s tím, že jsem bral antidepresiva. Nic jiného jsem tehdy nebral. Postupem času se po první hospitalizaci začala nálada zlepšovat a šla až do výšin. Postupně se mně spustila první mánie – následovala druhá hospitalizace a to byla druhá diagnóza – bipolární afektivní porucha.
Kdy a proč jste přišel k myšlence napsat knihu/y. Jaké jsou jejich názvy?
Mám již dvě knihy vydané. Třetí teprve píšu, tak doufám, že také vyjde. Ty dvě, které jsem vydal se jmenují Citlivá zpověď jednoho blázna, druhá kniha je jejím pokračováním. Jmenuje se Ještě citlivější zpověď jednoho blázna.
K psaní jsem se dostal až před 2-3lety. Od doby, co u mě byla bipolární porucha,tak jsem se v tom docela plácal. Řekl bych, že to bylo období asi 5let, kdy jsem lítal z mánie do deprese a z deprese do mánie. Bylo tam i vysazení medikace a další věci. Pak přišlo období, kdy jsem se nějak stabilizoval. Pak byly zase nějaké propady dolů a po delší době mně napadlo, že bych začal psát blog a založil jsem facebookovou stránku. Na této stránce jsem sdílel svoje poznatky, zážitky a podělil se o ně s veřejností. Říkal jsem si, že je to takový comingout, že se za to nemám vlastně stydět. Jsou lidi, kteří něčím obdobným trpí. Mnozí mají takové zážitky. To se mi honilo hlavou a jelikož to bylo skvělé a mělo to velmi dobré ohlasy, přišlo první pobídnutí, popostrčení na to, abych napsal knihu. Prý by to stálo za to. Tak mně to inspirovalo. I když moje první reakce byla, že si to nedovedu představit. Je to složitý proces a všechno okolo, ale nakonec se zadařilo. Vydal jsem první knihu, rok na to druhou knihu a teď už píšu třetí knihu.
Mně by to nenapadlo psát samotného – knihu, ale bylo to popostrčení někoho, že by to lidi zajímalo.
To byl takový první impuls, že by to lidi mohlo zajímat. Někomu, kdo to prožívá, by to mohlo pomoct. V knize může najít něco, co mu pomůže – co ho nakopne do života. Nebo z toho pochopí nějaké věci.
I ohlasy, které mi přichází, tomu nasvědčují, což je opravdu tak. Čtenářům, ale ne všem – některým to pomohlo. Našli tam nějaké odpovědi atd. To splnilo účel, se kterým jsem do toho šel.
Měl jste nějakou motivaci od jiných osob, kteří již knihu napsali nebo to byla čistě Vaše myšlenka?
Tady bych řekl, že to byla čistě moje myšlenka. Já před tím, než jsem knihu napsal, jsem několik let předtím vůbec nic nečetl a nečetl jsem nic ani na tohle téma. Ten nápad a koncept na knihu byl jen z mojí hlavy. Jen to popostrčení bylo tedy od okolí.
Co v těchto knihách čtenáři najdou?
Je to čistě autobiografie. Není tam nic navíc kromě mého příběhu. Rozdělil bych to na 2 knihy. S tím, že ta první kniha je můj příběh – je rozdělen na dvě časové linky, které se střídají – kapitola po kapitole. Je to na střídačku. Jedna časová linka je ze současnosti nebo blíže přítomnosti. Druhá linka je o dětství. Provádí čtenáře mým dětstvím, dospíváním až dál do bodu, kdy se ty dvě časové linky protnou. Je to složité to popsat. Pochopí to, až se do knihy začte.
Je to ve dvou časových linkách v různém období. Je to od dětství do určitého bodu v životě. Má to konec, který je trošku otevřený.
V druhé knize – je to opět můj život, v jedné časové lince a navazuje na první knihu. Druhá kniha je od nedávné doby až do současnosti.
Do jaké neziskové organizace, která pomáhá psychicky nemocným lidem, jste chodil a v čem Vám tato organizace pomohla?
Úzce jsem spolupracoval se sdružením Práh, který působí na Jižní Moravě – především v Brně, ale není to jen Brno, ale celá Jižní Morava. První službu, kterou jsem tam využíval, bylo chráněné skupinové bydlení. Maminka našla na internetu organizaci Práh Jižní Morava, když gradovaly nejvíce moje psychické problémy. V této době jsme řešili, co s mým bydlením? Už spolubydlení s mamkou nebylo úplně na pořadu dne. Maminka vymyslela tuto variantu Chráněného bydlení, kde jsem zrovna nastoupil. Po nástupu jsem využíval dalších služeb Práhu – např. volnočasové aktivity a pomoc při běhání po úřadech. Také další služby, které nabízejí. Pomohli mě v hodně oblastech.
Kde všude jste dělal autorské čtení nebo besedy, případně rozhovory?
Autorských čtení nebylo až tolik. Řekl bych, že jich bylo asi 5-6. Co si vybavuji – první byly v Brně ve spolupráci s organizací Práh. Další bylo v Sokolově – bylo to z Brna celkem daleko, ale udělal jsem si takový výlet. Pak v Novém Jičíně. Po roce jsem si to zopakoval opět v Brně na stejné akci „Měsíc bláznovství“ nebo „Dny duševního zdraví“ . Přesně si nepamatuji, která akce to přesně byla, ale jedna z nich určitě. Nevím, zda už je to všechno.
Pár rozhovorů jsem poskytl. Ty byly převážně, když vznikala první kniha, tak běžela crowdfundingová kampaň na vydání knihy. To znamená, že se vybíraly finanční příspěvky od lidí, kteří si formou předprodeje ty knihy koupili knihu a tou formou také přispěli na vydání knihy. V této době se to dost medializovalo. Této kampaně si všimly média. V této době jsem poskytl hodně rozhovorů.
Bylo to například pro Tyden.cz, Magazín Antilopa. Články vyšly i v denících- v Právu, Mladé frontě, otiskli článek dokonce v Blesku, Aha, což patří mezi ty bulvární noviny. Poté několik menších internetových magazínů. V budoucnu to bylo ještě Metro – to přišlo s vydáním druhé knížky. Nevím, zda-li je to všechno, nebo jsem ještě na něco zapomněl. Bylo jich celkem dost – článků i rozhovorů.
Čeho byste chtěl v životě dosáhnout?
Mým snem, který vznikl nedávno je , že bych se chtěl živit psaním na plný úvazek. Tak, aby mně to nějakým způsobem uživilo. Nemusely to být tučné honoráře, ale prostě, abych si s tím tak trochu vystačil, protože mně to hrozně baví a naplňuje. Nejen to psaní samotné, ale třeba i komunikace se čtenáři a starost o vlastní E -SHOP. Všechno, co je s tím spojené. Kdybych se dostal do bodu, kdy by mně to uživilo a dělal bych to na plný úvazek – tak to je takový můj sen. Ale z toho, co jsem již řekl, je to psaní asi to nejlepší. Ještě žít spokojený život s partnerkou atd.
Do jakých projektů nebo kurzů jste se zapojil?
O žádném projektu nevím. Do žádného jsem se nezapojil, kromě samotných autorských čtení, kde jsem četl já. Jediný kurz, kterým jsem prošel na jaře roku 2024, byl kurz Facebookové reklamy, abych knížky dostal mezi lidi. Aby se trochu prodávaly, když už jsou napsané. Kurz byl přes Úřad práce.
Kde momentálně pracujete?
Už to bude rok, co jezdím jako kurýr. Rozvážím jídlo na elektrokole po Pardubicích, což je moje pracovní náplň. To je moje hlavní obživa. Na kole jsem moc nejezdil, ale jelikož nemám řidičák, tak tam ani jiná možnost nebyla , než na tom kole. Takže jsem si vybral tuto možnost a docela mně to baví. Je to v pohodě. Je to práce na IČO – jakoby na podnikání. Já už dlouhodobě beru invalidní důchod 3. stupně a tohle mám jako vedlejší činnost (podnikání). Při práci Kurýra je flexibilní volba směn. Já můžu jezdit tak, jak se mi to hodí. Jak je podzim, tak je to trošku horší stav – zdá se mi. Jak je ten podzim, tak to počasí není akorátní. Počasí vždycky nepřeje. Na kole je to horší s počasím. Při této práci je výhoda, že si směny volím sám a jede v podstatě, kdy chce. Takže to je fajn.
Co byste změnil v PN, pokud jste tam byl?
Já jsem měl to štěstí, pokud se to tak dá říci, že jsem byl vždy na stejném místě. Byly to Brněnské Bohunice, které spadají pod Fakultní nemocnici Brno. Bylo to v areálu. Není to nemocnice, ale klinika.
Já jsem tam byl vždycky na maximálnně 5-6 týdnů, kdy to bylo většinou na přeléčení, nebo nastavení jiné medikace. Nikdy jsem nebyl ten dlouhodobý pacient, který by si mohl říkat, že bych chtěl něco změnit. Tady mně vyhovoval ten režim, že byl takový volnější. Byly tam přechodné případy. Nevím, jak bych to definoval nebo popsal, ale řekl bych, že mně to nenáleží nějak soudit. Čím jsem si já prošel – nemusí mít každý tak, jako já, ale bylo to vlastně v pořádku. Nic bych tam neměnil. Věřím, že jsou i jiná místa, kde to funguje jinak. Tam by třeba bylo asi dost co změnit, ale já jsem si tím neprošel.
Jak vnímáte péči o duševně nemocné v minulosti a v současnosti?
To bude můj názor, protože nemám nic nastudováno – např. odbornou publikaci nebo nikdy jsem neviděl nějaké dokumenty, z jakých bych mohl čerpat. Můžu ale říci, že se doba hodně posunula. Celkově ve zdravotnictví. V reálném světě se na to nahlíží už daleko lépe. I když to stigma je daleko menší a menší. Zdá se mi, že se to posouvá. Díky Bohu, že je to lepší, ať už je to ve zdravotnictví, kdy jsem viděl úryvky z dokumentů z dob 60tých let nebo v reálném životě se to posouvá dopředu. Naštěstí.
Jaké máte přání do budoucna
Co se týče zdraví – byl bych rád, kdyby to vydrželo dlouho. Jak to mám teď minimálně. Nebo, kdyby to bylo ještě lepší, než je teď. Ideálně, aby se to drželo v rovině. Pokud by se to splnilo, tak bych byl ideálně šťastný.
Jste věřící?
Klidně odpovím, že nejsem věřící. Nebyl jsem k tomu nikdy vedený, ani jsem nenašel tu cestu k Bohu. Takže nejsem a víc k tomu nemám co dodat.