Věroslav – Život s hendikepem už od narození

Pan Věroslav (37) trpí kvadruparézou (částečné ochrnutí všech čtyř končetin), může se pohybovat jen na invalidním vozíku. Znám se s ním již řadu let a chtěla bych vám jeho příběh přiblížit. Věroslav se narodil v roce 1975 a bydlí v menším městě poblíž Rožnova pod Radhoštěm. Asi čtyři měsíce po narození lékaři zjistili, že něco není v pořádku a proto ho dali do ortopedické podušky, ale později viděli, že mu poduška nepomůže. „Naštěstí měla maminka kamarádku, která pracovala jako neuroložka v Ostravě – Porubě. Ta po důležitých vyšetřeních zjistila, že mám dětskou obrnu. Řekla, že jsem neměl být od narození svázaný, ale měli se mnou hned rehabilitovat. Po tomto výsledku jsem se v roce 1976 dostal do nemocnice Svaté Anny v Brně. Tam jsem jezdil pravidelně až do roku 1981, kdy tam, bohužel, zrušili rehabilitační pracoviště,“ vzpomíná pan Věroslav. V pěti letech prodělal celkem tři operace – achilovky, nohou pod koleny a třísel. V té době přijel společně s maminkou poprvé do Janských Lázní. Až do osmnácti tam jezdil pravidelně, někdy na měsíc, jindy dokonce na tři měsíce. Líbilo se mu tam, ale rehabilitace nebyly vůbec jednoduché, učil se chodit na tzv. kozičkách. Ve čtrnácti už ale kozičky nemohl používat, protože se mu začala křivit levá ruka a pomůcku málo uchopil.

Bezbariérový přístup by měl být všude

Přestože měl malý Věroslav hendikep, byl stále po nemocnicích nebo v lázních, chodil už od pěti pravidelně do školky na tři hodiny denně a pak na základní školu. Samozřejmě byl mezi zdravými dětmi. „Je lepší být společně se zdravými lidmi, protože se tak cítím součástí běžného života. To mi dalo hodně životních zkušeností. Myslím si, že by to měl do budoucího života každý absolvovat. Bylo by pěkné, kdyby mladí zdravotně postižení měli ve všech školách integraci. Každá škola či veřejná budova by měla mít bezbariérový přístup,“ poznamenává Věroslav. Když se v 9. třídě rozhodoval co dál, měl štěstí, že se otevírala nová škola se zaměřením na výpočetní techniku. Zpočátku byla tato škola v Brně na Kociánce. Bydlel na internátě, ale areál nebyl vybaven pro vozíčkáře, a tak se tam nemohl moc pohybovat. V roce 1992 se škola přestěhovala na Lesnou. Byla to již škola integrovaná, studovali zde dva vozíčkáři. Věroslav dostal dvě osobní asistentky, které mu pomáhaly. Školu úspěšně dokončil v roce 1995 a začal pracovat jako skladový operátor v jednom farmaceutickém podniku v Rožnově pod Radhoštěm. Práce ho velmi bavila, vydržel tam celých 16 let. Bohužel v roce 2010 v rámci restrukturalizace byla zrušena jeho pracovní pozice a on byl propuštěn. Potom měl nějakou dobu svoji firmu, která se zabývala občerstvením. Nyní je nezaměstnaný a hledá si práci. Uvažuje dokonce o tom, že se odstěhuje do větší metropole, protože doma nemá šanci najít pracovní uplatnění s bezbariérovým přístupem. „Dostat se k lékaři nebo na městský úřad je problém. Od léta do podzimu se jako vozíčkář do Rožnova dostanu, používám cyklostezku, která je určitě lepší  než velmi frekventovaná cesta. Horší je to v zimě, kdy se bez auta neobejdu,“ líčí těžkosti muž upoutaný na vozík.

Kvůli hendikepu ztratil velkou lásku

V roce 1994 se Věroslav během prázdnin seznámil se zdravou mladou ženou, které nevadilo, že je na invalidním vozíku. Na škole mladému páru každý fandil. Byli si velmi blízcí. Po ukončení školy se musel Věroslav vrátit z Brna domů. Jezdil svou přítelkyni často navštěvovat na prodloužené víkendy, denně si telefonovali. Později začaly být problémy, protože její rodiče s tímto vztahem nesouhlasili, ale neřekli to Věroslavovi do očí, což ho mrzelo. Bohužel ona byla hodně ovlivňována rodiči, a tak raději oba známost ukončili. S tím se mladý muž těžce vyrovnával deset let. Díky rozchodu si ale Věroslav uvědomil, že s hendikepem bude mít vždy problém najít si přítelkyni. „V minulosti se o mě starala maminka. Po její smrti pak tatínek, ale ten je již starý a sestra má svoji rodinu a nechci jí být přítěží. Osobní asistenti jsou dobrá věc, ale takový člověk musí být spolehlivý, nejlépe když ho znáte osobně a sám si ho najdete. V dnešní době je služba osobní asistence příliš drahá. Aby asistent dostal alespoň minimální mzdu, tak ten hendikepovaný člověk by musel mít 15.000 až 24.000 korun měsíčně. Spíše preferuji, že když je člověk duševně zdatný, tak ať má raději přítelkyni, přítele nebo někoho z rodiny, který by se dovedl o vozíčkáře nebo jinak hendikepovaného postarat. Musí však být mezi nimi souhra. Důležité je, aby toho nezneužíval ani jeden z nich. Já osobně bych si chtěl najít přítelkyni, se kterou bych si postupně vytvořil rodinu. Proto se také chci přestěhovat, protože si nedokážu představit, že by se přítelkyně nebo manželka starala o mně, případně děti a  navíc o dům, ve kterém teď bydlím,“ říká Věroslav.

Autor: Dana Mičolová

Komentáře jsou vypnuty.