Klinický psycholog i psychoterapeut Mgr. Daniel Krejcar je z Rožnova pod Radhoštěm, kde má soukromou ambulanci. Tam za ním přicházejí lidé, které něco trápí, například úzkosti, deprese, poruchy spánku, ale i lidé s vážnějšími duševními poruchami. „Těch je naštěstí méně. Nejčastější problematika, se kterou se na mne lidé obracejí, vychází ze způsobu, jakým zachází v životě sami se sebou a tudíž i se vztahy k blízkým lidem a k širokému okolí,“ říká D. Krejcar.
Hledání odpovědi na otázku, kde je prvotní příčina různých životních potíží, podle něj trochu připomíná hádanku o vejci a slepici. „Když mám velmi vážné potíže ve vztahu či nejsem schopen si trvalý vztah udržet, mám konflikty v práci, mám problémy v rodině – jsou tyhle aktuální věci příčinou mých potíží? Tedy mám se špatně, trpím psychickými potížemi, protože se mám špatně doma nebo se mám špatně doma, protože mám dost divnou povahu a psychické potíže? A kde ta moje povaha a potíže vznikly,“ ptá se D. Krejcar.
Nejspíš hraje roli to, co člověku dali do vínku jeho rodiče při početí, také to, v jaké rodině vyrůstal, jak se „naučil“ se sebou zacházet, ale jasná jednoduchá odpověď na tak složitou otázku podle Daniela Krejcara neexistuje. Klient se však může společně s terapeutem pokusit o postupné objevování základních souvislostí. „Moje práce mě baví. Myslím že hlavně proto, že věřím, že má smysl, který mohu vidět hned, ale i v dlouhodobém horizontu – někteří klienti mají opravdu pocit, že jim naše společná práce pomohla. A v neposlední řadě proto, že mě každé setkání, každé překonání těžkostí, každá úleva druhého, u které jsem mohl aspoň trochu být, velmi obohacuje a posunuje někam kupředu,“ říká D. Krejcar.
Jako terapeut, který se denně setkává s nejrůznějšími problémy lidí, vidí také dobře nedostatky českého zdravotnictví. „V posledních letech v ambulanci mě rozčiluje např. systém udělování invalidních důchodů – praxe je taková, že ideální pro prodloužení invalidity, tedy přiznání peněz je, když je pacient před termínem komise hospitalizován v psychiatrické léčebně, tedy – zjednodušeně řečeno – jeho stav se rapidně zhorší. Uvádím to tu jako velmi hrubý příklad něčeho, co je principiálně prorostlé v celém našem sociálně-zdravotním systému – totiž tlačí pacienty, do pasivní role. Pasivita rovná se nemoc a nárok na vše, co s tou rolí souvisí. Aktivita rovná se ne–nemoc, tedy ne-nárok na nějaké dávky nebo třeba invalidní důchod,“ konstatuje D. Krejcar. Pojetí, že máme svůj život, tedy jeho kvalitu, do velké míry ve vlastních rukách, je podle něj ve chvíli duševní nemoci nebo psychické krize velmi silně atakováno. „Ve chvíli, kdy zahlédneme možnost pozitivně svůj život ovlivnit, jsme z nejhoršího venku. Tedy všechno, co povede k aktivizaci, zrovnoprávnění, vytváření pocitu zodpovědnosti, ale s tím související větší svobodou, považuji za dobrý směr ve vývoji systému,“ uvádí D. Krejcar.
Autor: Dana Mičolová