Dana již 22 let bojuje se schizofrenií. Nemoc u ní propukla, když byla ještě mladá, chodila na střední školu. První roky byly kruté. „Bylo to nejhorší období v mém životě. Neměla jsem pro co žít. Pocit, že mně nemá nikdo rád, že nemám s kým sdílet své problémy, bolesti, starosti, pocity. Měla jsem těžké deprese. Kdo si něčím takovým neprošel, nikdy nemůže pochopit, co prožívá člověk, který chce raději skoncovat se životem,“ vypráví Dana.
Osudný úraz
Dana měla krásné dětství, na které ráda vzpomíná. Na základní škole se dobře učila a patřila mezi žáky s vyznamenáním. Proto se rozhodla pro studium na střední ekonomické škole. Ve druhém ročníku začala mít problémy – hlavou se jí honily myšlenky, že nezvládne maturitu, že se učí špatným stylem. Tyto myšlenky si intenzivně namlouvala a vsugerovávala. Proto začala navštěvovat ambulantně psychiatra. Jednou v hodině tělesné výchovy se při basketbalu srazila hlavou se spolužačkou. Byl to silný náraz, ale nekrvácela, ani nebyla v bezvědomí. Pokračovala ve hře, ani učiteli nic neřekla. „Nevěděla jsem totiž, co bude v budoucnu následovat. Byla to moje zásadní chyba, kterou si vyčítám dodnes. Úraz měl totiž trvalé následky. V další hodině mi nebylo moc dobře, špatně se mi dýchalo a bušilo mě v hlavě. Po třech dnech jsem šla už raději k doktorce, a vše jsem jí řekla, ale ta jen odpověděla, že na mně něco leze a že mám raději zůstat doma. Vůbec mně nijak nevyšetřila, což byla další chyba. V dalších dnech se mi velmi přitížilo, znovu jsem jela k doktorce. Ta mně poslala do nemocnice. Tam mně opět nevyšetřili, byla jsem tam jen na pozorování. Jednou v noci jsem na chodbě zkolabovala. Pak mě vyšetřili a zjistili, že mám nedostatek krve. Dali mně transfúzi, brali vzorek kostní dřeně a krve, popisuje Dana.
Počátky schizofrenie
V nemocnici začala mít zvláštní pocity – že má v sobě energii, se kterou dokáže uzdravovat nemocné lidi. Tak se začala projevovat nemoc zvaná schizofrenie, ale to tehdy ještě vůbec netušila, že něco takového existuje. Po několika dnech se doktoři rozhodli, že mladou pacientku pošlou do psychiatrické léčebny v Kroměříži. Byla tam tři měsíce. Nemoc se však opakovala, následovaly další hospitalizace. Nebyly to moc příjemné chvíle. Dana měla těžké deprese, nechtěla žít, neměla pro co žít. Zůstali při ní jen rodiče, přišla o veškeré kontakty, vztahy a kamarády. „Pocity samoty, smutku, nemoci. Ty doprovázely halucinace, bludy, hlasy, pocity snímání kamerou, propojení skrze televizní obrazovku, chtěla jsem měnit svět, zažila jsem různé strachy. Prošla jsem si úzkostmi. Lékaři mně stále určovali jiné diagnózy, měnili léky, aplikovali injekce. Prošla jsem si snad vším, co jsem mohla v nemoci zažít. A to v období, kdy se má člověk zamilovat, úspěšně zvládnout školu, najít si zaměstnání a žít naplno.Do školy jsem přišla jen na jediný den. Ty pohledy spolužáků byly hrozné. Všichni totiž věděli, že jsem byla v léčebně v Kroměříži. Měla jsem pocit, že si o mně povídají, že jsem blázen, kterého pustili z blázince. Rozhodla jsem se, že už tam nikdy nevkročím,“ svěřuje se Dana. Nedokončila školu, neměla zaměstnání, dokonce přestala chodit i do běžeckého oddílu. Ráda totiž sportovala – běhávala přespolní běhy, v zimě na běžkách. Později rodiče zažádali o invalidní důchod.
Nový smysl života
Po letech boje s nemocí našla Dana nový smysl života. Jednak je tu obecně prospěšná společnost Iskérka v Rožnově po Radhoštěm, kde si našla nové přátelé a kamarády, aktivně se zapojila do pracovních činností i sportovních aktivit a začala pracovat na sobě samé. Byla na dvou pracovních stážích v Eindhovenu, které organizovala nizozemská Nadace De Boei, se kterou Iskérka od roku 2009 úzce spolupracuje. Výsledkem této spolupráce jsou dva mezinárodní projekty. První ověřuje možnosti fungování sociální firmy, druhý se zabývá problematikou zaměstnávání osob s dlouhodobou duševní nemocí. „To mně velmi povzbudilo, že se můžu podílet na mezinárodním projektu s týmem lidí, kteří chtějí změnu pro psychicky nemocné lidi a vytvořit lepší podmínky při zaměstnávání těchto osob. Najednou vidím zase budoucnost při nalézání sama sebe, při tvůrčí činnosti, rozvíjení aktivit a dovedností, zvyšování svého sebevědomí, možnost seberealizace. Od února 2011 dělám v Iskérce předsedkyni Rady uživatelů. Navíc jsem si udělala kurz „pracovník v sociálních službách“, což je oblast, která mě dlouhodobě zajímá. Chtěla bych pomáhat psychicky nemocným lidem, protože jsem si tímto utrpením sama prošla a vím, jak jim může být. Vím také, co mně pomáhalo a čeho se vyvarovat. Nyní začínám na své nemoci vidět i pozitivní stránky,“ vyznává se nadšeně Dana.
Ukázat cestu jiným
Dana se v roce 2011 zúčastnila kurzu redakční práce a komunikace s veřejností Symbióza, kterou přádala Česká asociace pro psychické zdraví. Naučila se tam novinářským základům a nyní pracuje jako redaktorka pro webový portál Lidé mezi lidmi. Tato práce ji baví a naplňuje. „Potkávat lidi, dělat s nimi rozhovory, psát články, které můžou možná prospět i jiným nemocným lidem a ukázat jim cestu, jak by se jejich stav mohl zlepšovat Stalo se to mým velkým koníčkem,“ říká mladá žena. Dana žije v malém městě poblíž Rožnova pod
Radhoštěm, v oblasti Beskydských vrchů, kde je krásná příroda. V ní nabíjí energií, když se brouzdá lesy a nebo jezdí na kole tímto kouzelným krajem. Velmi si oblíbila stanici TV NOE, která jí pomohla nalézt tu nejlepší cestu k Bohu. Od roku 2008 dělá dobrovolníka pro tuto televizní stanici, službu KANOE (KAmarád/ka NOE). Stará se o výběr finančních příspěvků, jejich evidenci a roznos pošty všem přispívajícím z města, kde bydlí.„Víra mně hodně posiluje při překonávání těžkosti života Byla jsem na poutním místě v Medžugorii a zúčastnila jsem se různých duchovních akcí. Už si nedovedu představit ani jeden den bez Boží lásky, dobra a pokoje. Jsem za to nesmírně šťastná.“
Autor: Dana Mičolová