Panu Volfovi je 47 let, vystudoval střední školu v oboru elektro a od roku 1990 v tomto oboru podnikal. Celým životem ho provází sport, od čtyř let plavání, od sedmi atletika, také kanoistika, triatlon a lyžování, v posledních letech je to hlavně kolo. Před sedmi lety se mu ze dne na den změnil život, po pádu na lyžích zůstal na vozíku a musel začít úplně od začátku a dělat věci, o kterých by ho dříve ani nenapadlo, že ho jednou budou živit. Napadlo mne, že by jeho příběh mohl zajímat i čtenáře našeho webu a požádala ho o rozhovor.
Jak dlouho Vám trvalo smířit se s hendikepem a co Vám nejvíce pomohlo?
Nejsem si jist, zda je možné zcela se vyrovnat s hendikepem. Je ale určitě možné
naučit se s ním žít. Nejvíce mi pomohla podpora rodiny a kamarádů. Pomohl mi
ale také opět sport. Je paradoxní, že sport mě na vozík dostal a pomáhá mi i po
úrazu. Asi rok před úrazem jsem absolvoval meditační kurz modrá alfa. První
týdny po úrazu, jsem strávil v těchto meditacích. Myslím, že i to mi pomohlo.
Byl úraz i něčím přínosný?
To je velmi složitá otázka. Změnil se mi pohled na život, životní postoj. Poznal jsem mnoho skvělých lidí, dostal jsem možnost pomáhat druhým a uvědomit si, jak důležité to v mém životě je. A bylo by toho asi mnohem víc. Bylo by velmi zajímavé porovnat přínos a to, co mi úraz vzal. Pozorovat jazýčky vah a kdo ví, jak by výsledek dopadl. Jednou si třeba udělám čas a budu na misky vah nakládat, sčítat plusy a mínusy. Možná budu překvapen, jak to dopadne. Nejsem člověk, který by lomil rukama nad věcmi, které se už stejně nedají změnit.
Kdy jste po úrazu začal opět sportovat?
Poprvé jsem začal sportovat v Motole na spinální jednotce. Bylo to asi dva měsíce po úrazu. Pustil jsem se do posilování. Uvědomil jsem si, že jestliže se budu chtít sám pohybovat, budu muset zesílit. Zjistil jsem, že v Motole je posilovna a začal sem tam docházet. Byl jsem tam sice jen párkrát, ale začal jsem. Až v nemocnici jsem z televize zjistil, že vozíčkáři jezdí na lyžích, zvaných monoski. Ohromně mě to nadchlo. Rok po úrazu jsem sjel kopec, na kterém jsem si zlomil páteř. Uvědomil jsem si, že jestliže se mi toto podaří, jsem schopen překonat snad všechno.
Jaké sporty provozujete a kterých závodů se zúčastňujete?
Zkoušel jsem hodně sportů, které se dělají na vozíku. Od klasického plavání, přes atletiku, lyžování, kanoistiku, potápění, cyklistiku, lukostřelbu, stolní tenis, basketbal, florbal, až po lezení po stěně… Mým cílem zatím nebylo závodit. Na vozíku jsem závodil vlastně jenom jednou. Byl to v roce 2010 – Survival, 24hodinový nonstop závod dvojic v přírodním víceboji. Zúčastnil jsem se s kolegou z práce. Chtěli jsme si vyzkoušet něco extrémního. Vtipné je, že jsme skončili na prvním místě. Od té doby jsem s nikým síly nepoměřoval. Baví mě překonávat sám sebe, ne druhé.
Můžete se s námi podělit o své úspěchy?
Je otázka, co považujete za úspěch. Pro mě byl první úspěch, když jsem se sám dostal do sprchy, když jsem sjel kopec, na kterém jsem se zranil nebo když jsem se přeškolil a začal pracovat v jiném oboru. Úspěch byla dokončená každá z našich čtyř velkých cest (jde o společnou pětiletou poráci s Mílou Doležalem a jeho týmem Mild production). Úspěchem pro mě bylo přivezení papežova požehnání všem vozíčkářům do České republiky, loňské splnění snů 23 postiženým dětem… Úspěchem je pro mě výchova dvou dcer a to, když vidím, že jsou v životě spokojené. Úspěchem je také skvělá rodina a bezva parta kamarádů, kteří se navzájem podporují. Každý vidí úspěch někde jinde.
Jak vznikl nápad natáčet dokumenty o Vašich aktivitách?
Můj dlouholetý kamarád Míla Doležal je dokumentarista, a tak když jsem si šel skočit padákem, potápět se nebo jsem jel na vodu, požádal jsem ho o natočení pár minut, abych měl památku. Materiálu ale bylo stále víc a víc a po dvou letech už nám bylo líto nechat to jen „v šuplíku.“ K tomu se pak přidala cesta do Paříže a zrodil se projekt „Cesta za snem“ – čtyři velké cyklistické výpravy do čtyř světových stran, během čtyř let. První film popisuje moje usednutí na vozík a návrat do života. Vrcholem je potom cesta do Paříže, třináct set padesát kilometrů na kole s cílem pod Vítězným obloukem. To byl rok 2009. Dneska doděláváme čtvrtý film. Filmy se hrají v televizi, soutěží na festivalech, prodáváme nebo rozdáváme DVD. Dřív jsme si říkali, že pokud bychom tím pomohli alespoň jednomu člověku, tak to bude mít smysl. Dnes ale vidíme, že těmito filmy oslovujeme široké spektrum lidí a to nás utvrzuje v tom, že to co děláme opravdu smysl má. Cílem je dokázat, že i s hendikepem si lze plnit sny a žít aktivně. Dlouho mě mrzelo, že je u nás spousta zajímavých lidí, kteří s hendikepem podnikají úžasné věci. Jenže se o nich neví. My se snažíme aktivity postižených alespoň trochu zviditelnit.
Co Vás vedlo k tomu, abyste uskutečnil cestu na handbiku z Prahy do Říma s poselstvím pro papeže?
Cesta za papežem byla naší třetí výpravou. Více než šestnáct set kilometrů přes Šumavu, Alpy a Apeniny. Byla to ale také cesta duchovní. Jel jsem za papežem a vezl mu poselství za všechny české vozíčkáře. Přinutilo mě to hodně přemýšlet. O životě, o mém poslání, rodině, budoucnosti. Byla to velmi těžká cesta a já měl mnohokrát pocit, že nás někdo zkouší, zda jsme ti pravý, kdo má poselství vést. Po třech nelehkých týdnech se nám to podařilo a my na svatopetrském náměstí předali listinu. Bohužel ne Benediktu XVI., který plánovanou audienci na poslední chvíli zrušil, ale nejvýše postaveným českým duchovním u Svatého stolce. Na papeže jsme sice neměli štěstí, ale přesto to bylo silné a hlavně příjemné setkání.
Máte nějaký nejsilnější zážitek?
Zážitků je opravdu hodně. Průjezd pod Vítězným obloukem a jedno z mých velkých vítězství, sjezd z Brenerského průsmyku do Trenta, výjezd do sedla v Apeninách, příjezd k moři na kole z Prahy, setkání s krajany v Oslo a přijetí na naší ambasádě tamtéž, výjezd pod horu Gaustatoppen… Myslím, že jedním z těch nejsilnějších byl večer splněných přání, ma kterém jsme předávali 23 hendikepovaným dětem jejich vysněné dárky. Loňská cesta na sever nesla název „Cesta za sny našich dětí“. Rozhodli jsme se, že se pokusíme pomoci 18 postiženým dětem z celé republiky. Proč 18? Protože cesta z Prahy pod vrchol hory Gustatoppen měla 2076 km a byla rozdělena na 18 etap. Každou etapu jsme věnovali jednomu dítěti a já pak za něj ten den „jel“. Sny byly ohraničeny maximální částkou 50 000 kč. Nakonec se nám podařilo obdarovat dokonce třiadvacet dětí. Jejich úsměvy a rozzářené oči mě naplňují dodnes.
Co byste vzkázal vozíčkářům nebo jakkoliv hendikepovaným lidem, kteří se s nemocí ještě nevyrovnali?
Pro začátek bych řekl, že je potřeba naučit se s tím žít. Dělat něco, co člověka baví a být prospěšný pro své okolí. Každý život je krásný. Nemusíte jezdit tisíce kilometrů na kole, můžete hrát na hudební nástroj, malovat, zpívat, nebo pomáhat druhým. Vždycky je spoustu možností, do čeho se pustit.
Čeho byste chtěl ještě v životě dosáhnout?
Je mnoho věcí, o kterých sním, a kdybych je měl všechny vyjmenovat, bylo by to na hodně dlouho. Snad bych mohl zmínit dvě akce, které připravujeme na tento rok na léto. Jedna nese název „Okolo Prahy napříč hendikepy“ a druhá „Cyklo handy maraton.“ Kdo by se rád dozvěděl, co jsme vymysleli, nechť se podívá na www.cestazasnem.cz, tam je vše důležité. V životě bych chtěl být hlavně šťastný. A šťastný budu, pokud budou šťastní moji nejbližší.
Setkáváte se se zajímavými lidmi?
Na premiéry filmů o našich cestách chodí známé osobnosti, sportovci, herci, politici, lékaři. Pro mě ale není důležité, jak je člověk známý, ale jaká je osobnost. Jsou lidi, se kterými se setkám a oni mi změní den, nebo dokonce pohled na svět. Jsou to rodiče a děti, za které jsem v loňském roce jel do Norska, jsou to úžasní lidi v Jedličkově ústavu, kde jsem zažil jednu z nejkrásnějších besed, jsou to lidi, které potkávám na svých cestách, kamarádi, kteří pomáhají jen proto, že z toho mají radost. Jsou pro mě důležití, protože mě přesvědčují o tom, že život umí být krásný a má smyl ho žít naplno.
Každým rokem v naší republice přibývá kolem stovky dalších lidí po poranění míchy, kteří potřebují k pohybu invalidní vozík. Tento trend se již nejméně 10 let nemění a i ve starší odborné literatuře můžeme nalézt obdobný počet.
Podle výšky míšní léze (tj. poškození, postižení) rozeznáváme dvě hlavní skupiny, paraplegii a tetraplegii. Při poranění míchy v úrovni hrudní či bederní páteře hovoříme o paraplegii. Paraplegik má různě závažnou poruchu hybnosti trupu a dolních končetin. Vzhledem k tomu, že má neporušenou hybnost na horních končetinách, je schopen být zcela samostatný v přiměřeně přizpůsobeném prostředí (bez schodů, široké dveře a dostatečný prostor v sociálním zařízení apod.). Pokud je míšní léze v bederní páteři, pak může být částečně zachována hybnost dolních končetin a takový člověk je pak s různými pomůckami schopen i chůze.
V případě, že dojde k poškození míchy v úrovni krční páteře, je porušena hybnost dolních končetin, trupu a v různé míře i horních končetin, hovoříme o tetraplegii. Takto vysoká míšní léze s poruchou hybnosti horních končetin již zpravidla neumožňuje úplnou samostatnost a tetraplegik je odkázán na pomoc druhé osoby.
Z celkového počtu míšních poranění se téměř v polovině případů jedná o míšní lézi v úrovni krční páteře a ze 40–45 procent je léze kompletní.
Systém péče o spinální pacienty
V současné době je v České republice velmi dobře fungující systém péče o spinální pacienty v prvním roce po zranění. Bezprostředně po úrazu s poškozením páteře a míchy je pacient transportován na spondylochirurgické pracoviště, kde je proveden urgentní operační zákrok – dekomprese míchy a stabilizace páteře. Po stabilizaci vitálních funkcí (stabilní krevní oběh a spontánní dýchání), nejčastěji v prvních dvou týdnech po úrazu, je pacient přeložen na spádovou spinální jednotku. Spinální jednotky se nacházejí v Brně, Liberci, Ostravě a Praze. Zde pokračuje léčebná a ošetřovatelská péče. Postupně se pacient učí zvládat polohu vsedě, případně vstoje, využít zbylý svalový potenciál k zajištění nejvyšší možné úrovně vertikalizace a ke zvládnutí maximální možné sebeobsluhy a všech aktivit v běžných denních činnostech. Po dvou až třech měsících, kdy je zdravotní stav zcela stabilizován, je pacient překládán na rehabilitační spinální jednotku v rehabilitačním ústavu, kde pokračuje v intenzivní rehabilitaci po dobu dalších 4–5 měsíců. Rehabilitační spinální jednotka je zřízena v Rehabilitačním ústavu Kladruby, v Hrabyni a v Hamzově odborné léčebně Luže-Košumberk.
Další možnosti rehabilitace po propuštění z rehabilitačního ústavu jsou omezené. V místě bydliště si může každý občan zajistit ambulantní rehabilitaci, která je většinou krátkodobého charakteru a není odborně zaměřená na osoby s míšním poškozením. Zde mohou pomoci různé neziskové organizace zaměřené na rehabilitaci či sport zdravotně postižených. Již několik let u nás pracuje profesní organizace Česká společnost pro míšní léze při České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně na zlepšení léčebné, ošetřovatelské a rehabilitační péče o spinální pacienty. Celorepublikově sdružuje lidi po poranění míchy Svaz paraplegiků.
Autor: Dana Mičolová