Jindřich Štreit o Škole fotografie a své práci

Fotografování se stalo Vaší celoživotní vášní. Je nějaká činnost, která by měla sílu fotografování konkurovat?

Myslím si, že fotografii nelze konkurovat ničím, kromě mezilidských vztahů. Nejkrásnějším vztahem je láska a všechno, co se děje v této oblasti vztahů krásného, fotografování převyšuje. Někdy nejsou vztahy jen krásné, ale jsou třeba zajímavé. Poznávání člověka je nad všechno umění. Myslím si, že bychom si to měli hlídat a uchovávat. Myslím tím, aby vztahy, které prožíváme, byly co nejlepší. To předčí i fotografii a veškeré umění.

Jaké je aktuální číslo vašich výstav a publikací?

Aktuální číslo samozřejmě nevím, ale v loňském roce jsem měl 84 samostatných výstav. Celkový počet tipuji na 1 200 samostatných výstav, publikací jsem vydal třicet. Mluvím teď opravdu o knížkách. Ale existují rovněž katalogy, které jsem ilustroval. Poslední katalog, který jsem zpracovával je jiný než doposud. Nese název „Jsme ze stejné planety“ a je o cizincích, kteří se k nám přistěhovali. Žijí v České republice koncepčně a považují ji za svou, možná i za první, vlast. Sice se zde nenarodili, ale rozhodli se tady žít. Takové lidi jsem vyhledával a fotografoval. K mým snímkům přidala texty novinářka Martina Vašíčková, která se mnou chodila do jejich domácností a zpovídala je. Ze snímků vznikla kromě katalogu i výstava, která už byla asi 20krát umístěna na různých festivalech.

Dal by se Váš profesionální život fotografa rozčlenit do specifických etap? Čemu jste se v daných obdobích věnoval intenzivněji?

Fotografické etapy se u mě prolínají. Třeba pracuji na nějakém projektu, kdy dlouhodobě sleduji jedno téma (např. vesnice), ale do toho se zařadí témata další – téma handicapovaných nebo o těžké práci v továrně. Mezi dlouhodobá témata mého života patří vesnice, kterou postupně opouštím a zase k ní vracím, takže mě toto téma stále provází. Myslím si, že dlouhodobé sledování jednoho cíle má smysl, protože inspiruje, vede a myšlenkově zaměstnává, a tak se dané téma stále prohlubuje. Oproti rozšiřování tématu co do množství je prohlubování do hloubky ohromně důležité! Já osobně vždycky volím větší projekty, abych měl co nejvíce času důvěrně poznat prostředí a lidi, které fotografuji. Mezi dlouhý projekt patřila například tvorba knihy o Vítkovických železárnách. Když za mnou přišel ředitel, říkal jsem mu: „Dobře, potřebuji na to však dva roky“. A do továrny jsem opravdu chodil dva roky – strávil jsem v ní dny i noci, abych se dozvěděl co nejvíce o budově i lidech, kteří zde pracovali. Po dvou letech jsme udělali výběr fotografií a vydali velkou monografii. Teprve po čtyřech letech se uskutečnila i výstava, a to díky generálnímu řediteli, který nechal zrekonstruovat bývalý vítkovický plynojem. Architekt Pleskot v něm vytvořil úžasnou stavbu – a to opravdu uprostřed továrny – kdy v přízemí celého komplexu vybudoval nádhernou galerii. Realizací výstavy se završil celý vítkovický projekt. Myslím, že to bylo velmi důstojné zakončení mé zdejší práce. V současné době si tato výstava žije svým životem, kdy si ji různé galerie půjčují. Nyní je část v Kroměříži, část v Opavě a část v Rotterdamu.Vítkovice dávám jako příklad koncepční práce a přidávám silný apel: nic se nemá uspěchat, všechno musí dozrát.

Na čem v současnosti pracujete – na jakém tématu?

Přijal jsem pozvání pana faráře ze Šenova, abych zachytil život náboženské komunity kolem zdejšího kostela. Koncem roku bych chtěl vydat kalendář a začátkem příštího roku vytvořit výstavu. To je můj celoroční projekt, když mám chvilku volno, tak tam zajedu. A samozřejmě je kupa dalších, menších věcí, které zpracovávám.

K hlavnímu tématu Fotoškoly, jímž je zvíře. Jakou cestou se do Vašeho hledáčku vklínila zvířata? Zatím jsem viděla převážně fotografie, v jejichž středu byl vždy člověk.

Zvířata fotografuji souběžně s člověkem. Když jsem začal fotografovat člověka a jeho prostředí, způsob života, tak jsem do snímků začleňoval i jemu blízká zvířata. Fotografuji je moc rád, protože mi pomáhají svou přirozeností. Člověk dokáže být strnulý, nepřirozený, ale zvíře ne. Spolu se zvířetem, které má fotografovaný člověk rád, dostávají snímky punc přirozenosti. Občas zvířata fotografuji i bez člověka, to když mají být nositeli nějakých vlastností nebo myšlenek a my je, prostřednictvím zdařilého záběru, objevujeme. Fotografoval jsem pejsky, koně, užitková zvířata, ptáčky. Samostatná kapitola jsou zvířata v ZOO nebo zvířata nemocná či dokonce mrtvá. I takové fotografie mám. Vybavilo se mi i velice silné až drastické téma spojené se zvířaty, kdy jsem fotografoval v zahraničí na velkých jatkách.

Jaký typ fotoaparátu v současnosti používáte?

Já jsem fotograf, který fotografuje klasicky – analogově LAIKOU na černobílý materiál. Nicméně v současné době, protože se objevují různá přání, kdy musím hodně rychle reagovat na danou situaci, to kombinuji s digitálním přístrojem. Donedávna jsem si digitální fotoaparát půjčoval, ale asi před dvěma měsíci jsem si dokonce koupil vlastní. Takže už nemám komplex méněcennosti, že digitál nemám. Koupil jsem si typ MARKT 3. Moc s ním neumím. Zastávám stanovisko, že ne všechno musíme umět, ale technika by nám měla sloužit, abychom rozuměli tomu, co potřebujeme.

Autor: Dana Mičolová