MUDr. Marie Svatošová (*1942), česká lékařka, publicistka a spisovatelka. Je zakladatelkou a vůdčí osobností českého hospicového hnutí. O existenci hospiců ve světě se dozvěděla na konci 80. let ze samizdatového časopisu Salus. Řadu let pracovala jako praktická lékařka. V lednu 1990 opustila svou ordinaci a nastoupila do Charity. V minulosti organizovala domácí péči Katolické charity. V roce 1993 založila občanské sdružení Ecce homo – Sdružení pro podporu domácí péče a hospicového hnutí. V roce 1995 otevřela první český hospic Hospic Anežky České v Červeném Kostelci. Je autorkou řady článků, publikací a pěkných knih. Patří mezi ně například: „Hospice a umění doprovázet“- (1995), „Hospice slovem a obrazem“- (spoluautorka -1998), „Náhody a náhodičky“ (2004), „Až k prolití krve“ (2005), „Přitahuji“ (2007), „O naději s Marií Svatošovou“ (2006), „Víme si rady s duchovními potřebami nemocných?“ Práci v hospicích předala svým mladším kolegům a nyní se věnuje evangelizačním Kurzům Alfa.
Marie Svatošová má silné sociální cítění, které se mně na ní moc líbí. Mám také jednu její knihu „Náhody a náhodičky“, kterou jsem dostala od člověka, který mně v životě velmi pomohl. Knihu vám všem vřele doporučuji. Nevěřím totiž na náhody. Vše je podle mě, ale možná i podle vás, řízeno shůry. I tento rozhovor je pro mě velkým zázrakem, protože jsem paní doktorku oslovila pouze e-mailem a poprosila ji o zodpovězení několika otázek. Byla jsem moc šťastná, když několik dní poté přišly její úžasné odpovědi. Sami se začtěte do jejích krásných slov, která zahřejí na těle i na duši. Snad vás potěší stejně, jako těšily mě.
Co Vás vedlo k tomu, abyste založila hospice u nás v ČR? Přibližte nám Vaše začátky.
Měla jsem k tomu dva pádné motivy. Jako praktická lékařka jsem se stále setkávala s rodinami, které by rády svým blízkým dosloužily, ale z nějakého důvodu na to nestačily – fyzicky, psychicky, odborně… A taky mě už tehdy před více než dvaceti lety děsila představa, že tu může někdo vyrukovat s nápadem zbavovat se nemocných lidí uzákoněním eutanazie. Nečekala jsem a rozhodla se udělat něco pro to, aby tu byla jiná alternativa než zabíjení nemocných.
Jak jsou klienti s touto velmi potřebnou službou spokojeni?
Samozřejmě vždycky je možné ještě službu zlepšit. Ale podle toho, co slýchám od pacientů samotných, jsou s péčí v hospici v naprosté většině velmi spokojeni. Srovnávají ji s péčí v jiných zdravotnických zařízeních, kterými prošli a zde si chválí laskavý a individuální přístup, vstřícnou komunikaci, soukromí, možnost neomezených návštěv včetně možnosti pobytu rodinného příslušníka na přistýlce, kvalitní léčbu bolesti a ostatních příznaků, péči komplexní, včetně péče duchovní, možnost individuální stravy, možnost s doprovodem opustit areál hospice, pokud to jeho stav dovoluje atd.
A jaké jsou ohlasy rodinných příslušníků?
Veskrze velmi pozitivní, vyjadřující vděčnost a také obdiv k personálu. V archivech všech hospiců jsou uloženy dnes už tisíce děkovných dopisů od pozůstalých po našich pacientech. Jsou to právě pozůstalí, kteří dělají hospicům nejúčinnější propagaci. Poté, co se vrátí z hospice, vypráví kolem sebe, co tam zažili a prožili. Nastane-li v rodině obdobná situace znovu, tedy onemocní-li vážně někdo další, vracejí se už tito lidé do hospice jako domů, s důvěrou a beze strachu.
Myslíte si, že by mělo hospiců přibývat a proč?
Především nám chybí hustá síť mobilních, neboli domácích hospiců. Ta by měla doplňovat stávající síť hospiců lůžkových. Tyto dvě formy hospicové péče jsou stejně důležité. Nekonkurují si, ale doplňují se. V určité fázi onemocnění vystačí pacient a jeho rodina s péčí mobilní, kdy tým a pomůcky putují za nemocným domů. Nestačí-li, nebo není z jiného důvodu možná, pak padá v úvahu hospic lůžkový. Po stabilizaci stavu se může pacient zase domů vrátit.
Co všechno musí člověk absolvovat, aby mohl pro hospic pracovat?
Musí splňovat kvalifikační předpoklady pro pozici, o kterou se uchází. Kromě toho musí splňovat jisté osobnostní předpoklady. Musí být vyrovnán se svou vlastní smrtelností, musí mít rád lidi, musí mít k této službě tu správnou motivaci. Ve většině hospiců požadují od uchazečů aspoň krátkou stáž, aby si obě strany mohly ověřit, zda na práci uchazeč stačí – nejen fyzicky a odborně, ale i psychicky.
Myslíte si, že víra může pomoci jakékoliv skupině zdravotně hendikepovaných občanů a proč?
Pod pojmem víra si dnes někteří lidé představují kde co. Ptáte-li se na víru křesťanskou, kterou a ze které žiju já, tak odpovídám ano, a nejen zdravotně postiženým, ale každému, úplně každému člověku. Bohužel se opakovaně setkávám s tím, že mnozí pacienti přicházejí do hospice za pět minut dvanáct, aniž jim někdo něco o křesťanství řekl. Bývají v tomto smyslu naprosto nevědomí, skoro bych řekla negramotní. Z velké části za to mohou křesťané, kteří si „Radostnou zvěst“ nechávají jen pro sebe. To je hlavní důvod, proč jsem se už nenechala zvolit do čela hospicové Asociace. Předala jsem ji mladším, velmi schopným kolegům, abych si uvolnila ruce a čas pro evangelizační Kurzy Alfa. Z výše uvedených důvodů jsem se rozhodla věnovat jim zbytek života.
Co byste si přála změnit ve zdravotně sociální oblasti?
Přání je jedna věc, reálné možnosti druhá. Větší příliv peněz do této oblasti by něco změnit mohl, ale určitě ne všechno. Místo nadávání na poměry by prospělo, kdybychom se všichni k sobě chovali s úctou, respektem a s láskou. Více než dvacet let po revoluci se stále ještě ve většině zdravotnických a sociálních zařízeních nezlepšila péče o duchovní potřeby pacientů a klientů. Proto jsem napsala knížku „Víme si rady s duchovními potřebami nemocných?“ Velmi si přeji, aby aspoň trochu přispěla ke zlepšení komplexní péče.
Myslíte si, že by měly být neziskové organizace podporované státem?
Samozřejmě, že ano, protože suplují to, co stát nezvládá. A ve většině případů navíc s vysoce nadstandardní kvalitou, za někdy až neuvěřitelných obětí nejen zaměstnanců, ale i jejich rodinných příslušníků a dobrovolníků.
Jaký máte názor na komunitní péči zdravotně hendikepovaných lidí?
Zde se neorientuji tak dobře jako v problematice pacientů se smrtelnou prognózou. Ale z toho, co kolem sebe vidím a co slyším, nemají tito lidé na růžích ustláno. Často trpí nejen nedostatkem financí, ale i sociální izolací.
Co byste si přála změnit u nás v ČR?
Hlavně uzdravit mezilidské vztahy. Od těch se odvíjí všechno ostatní, i ta dnes tak často skloňovaná ekonomická krize. K tomu je ovšem zapotřebí, aby každý z nás začal sám u sebe.
Autor: Dana Mičolová