Rozhovor s managerem 1.mezinárodního projektu

rozhovor_s__managerem_1-mezinarodniho_projektu

Pan Pavel Fejfar byl manažerem mezinárodního projektu “ S De Boei do sociální firmy“. Tento muž už bohužel odešel na věčnost. Jelikož jsem tento rozhovor udělala již dávno, zaslouží si, aby byl ještě někdy zveřejněn.

Můžu zveřejnit Vaše jméno a věk?

Ano. Jmenuji se Pavel a je mně 60let.

Jak jste se dostal do o.s. Iskérky? Co zde děláte, když nejste přímo pracovníkem Iskérky, ale Vaše práce s Iskérkou úzce souvisí?

Je to přibližně 2 roky, kdy se chystala návštěva ze Stichting De Boei. Pan Hans Marechal (manager De Boei), nejsem si jistý, zda tenkrát byl sám. Bylo to asi na podzim r. 2009 a p. Alena (manager 2. Mezin.projektu) mě zkontaktovala, jestli nechci před Hansem a také tady v Iskérce prezentovat takový podnikatelský záměr, který jsem zatím ještě stále nedotáhl do nějakého konce, ale stále na něm pracuji a to sice vyrábět z biologického materiálu, jako je sláma a seno, zateplovací panely na domy, protože by to byl dobrý produkt a projekt pro sociální firmu, o které se už tenkrát, myslím si uvažovalo, zhruba před 2 lety (1,5 rokem). Znám Alenu už dlouho a důvěřuji tomu, co dělá. Vím, že je velmi pracovitá a inteligentní a měl jsem v té době čas a hodilo se mně tehdy ten projekt si lépe připravit pro prezentování, tak jsem tu nabídku přijal a přišel jsem. To bylo tenkrát ještě v prostorách nad Albertem, protože jsme nevlastnili tento dům, tak jsem tam mluvil o tom svém záměru a to tam byl ještě pan Miloš, jako vedoucí 1.mezinárodního projektu „S De Boei do sociální firmy“, no ale krátce na to p. Miloš z mez. projektu odešel. To bylo v listopadu r. 2009 a p. Blanka (Koordinátorka Iskérky) se mě zeptala, zda bych to nechtěl dělat po něm – vlastně toho managera 1. mez.projektu. A protože už při té předchozí návštěvě jsem měl možnost poznat se s dalšími lidmi, kromě p. Aleny, která v té době spolupracovala s Iskérkou tehdy externě a velmi se mně líbilo to klima a taková přátelská atmosféra a pracovitost, nadšení pro tu práci, tak jsem si říkal, že by to bylo asi fajn. A protože asi rok předtím byla ekonomická krize a ještě ty dozvuky v tom roce 2009 i v loňském roce ještě byly, tak jsem měl sám také méně práce v tom, co dělám. Dělám konzultanta v oboru řízení jakosti, takže nabízím firmám v ČR i na Slovensku zavedení systému managementu – se specializací na kvalitu, taky na životní prostředí a bezpečnost práce, takže jsem měl volný čas a přijal jsem to, když mně to Blanka nabídla. Blanka je úžasný člověk, tak to byla krásná příležitost spolupracovat jednak s ní a také s dalšími lidmi, které jsem poznal. No, a už je to vlastně rok a půl, co jsem v Iskérce – jako manager toho 1. mez. projektu, protože letos je už 2. mezinárodní projekt, který vede p. Alena. Takže pracuji pro 1. mez. projekt, ale nejsem přímo v té sociální službě, ale jsem zaměstnán na částečný úvazek – jako manager 1. mezinárodního projektu. Takže naším úkolem je nejdřív zjistit, co je všechno nutno udělat a potom také zjistit podmínky pro vznik té sociální firmy.

Co Vás zaujalo na mezinárodním projektu, pro který pracujete?

Především to, že je to velmi užitečný projekt, že by to opravdu někomu pomohlo, když by se to podařilo zrealizovat. Protože lidé, kteří mají omezení v psychické oblasti, hodně těžko nalézají pracovní uplatnění. Někteří, kteří mají už od dětství psychické potíže a nikdy nepracovali, jsou tím pádem 100% závislí na svých rodičích. Jenže díky tomu, že jsou mladší generací, tak jednou se budou muset moci postarat sami o sebe a nebo jiná cesta, že buďto nějací příbuzní by se o ně starali, anebo by museli jít do ústavu a to by bylo určitě velmi nepříjemné. Čili hlavně, že je to užitečné pro lidi, kteří mají psychické postižení. Můj otec vloni zemřel a měl psychické onemocnění. Nebyl nikdy léčený, protože si to sám nikdy nepřiznal. Měl paranoidní schizofrenii, takže trpěl doma a my jsme všichni trpěli s ním, takže vím, jak je to těžké mít psychické onemocnění a že bych rád v této oblasti pomohl, to je jedna věc. Druhá věc je, že už mě dlouhodobě zajímá psychologie jako taková, už desítky let. Já jsem vystudoval na vysoké škole chemii a to už minimálně 20 let si říkám, že je škoda, že jsem nestudoval psychologii, protože to je úžasná věda a rozumět tomu, nebo se alespoň přiblížit k tomu porozumění, co se v  našich hlavičkách děje a umět to nějak pozitivně ovlivnit u svých potomků, partnerů, nebo u svých přátel, tak to je určitě úžasné. Nemám rád, když se lidé hádají, když jsou na sebe nepříjemní. Je to pro mě hrozně nepříjemné i samotnému, takže bych rád porozuměl pochodům v psychické oblasti trochu lépe, abych to mohl i v tom svém osobním životě nějak využít.

Jaký vidíte přínos projektu, jak pro pracovníky, tak také pro klienty Iskérky?

Tak pro klienty, já ale raději používám výraz uživatelé – to má přínos jednoznačný, že budou mít naději v životě, který plyne roky u někoho desítky let vlastně stejným způsobem, že vlastně trvale berou nějaké medikamenty a někdy nastane zhoršení jejich zdravotního stavu a že u někoho je zase lepší, takže myslím si, že díky práci by opravdu mohlo dojít ke zlomu, alespoň u části, kdy to psychické onemocnění není tak vážné a že by byla i naděje, že by se zbavili psychického problému díky práci. Vím, že říkal, myslím, že Edison, že „Práce je na vyřešení problémů lepší než WHISKY“. Tak věřím, že když někdo bere medikaci na psychický stav, tak asi nepije, protože to nejde dohromady, ale myslím si, že ten citát se dá použít i obecně. Že vůbec práce pomáhá člověku dostat se z jakýchkoliv problémů, lepším způsobem, než jenom medikací, nebo alkoholem, nebo něčím, co člověk bere jako podporu svého duševního stavu. Já si ale myslím, že s tím bojuje každý do určité míry. Všichni jsme do určité míry líní a rádi děláme něco jiného, než práci. A dělat práci, která je užitečná, tak to je úžasné, protože to člověka baví. A to je ta druhá část pro pracovníky Iskérky. To je opravdu práce, u které bychom viděli, že to má efekt a že to je užitečné. Proto si myslím, že by nás to mělo a mohlo bavit a že to máme dělat dobře.

Jak vidíte spolupráci s Holandskou organizací De Boei?

No, nejdřív jsem poznal Hanse Marechala a to je úžasný člověk, něco podobného asi jako Blanka, hrozně zapálený a přesvědčený a nejenom informovaný, ale i vzdělaný. Prostě ví, oč jde, opravdu a perfektně a pak jsem měl možnost poznat i další lidi, včetně uživatelů jejich velké organizace z Eindhovenu, nakonec vloni jsem měl možnost s vámi jet do Eindhovenu a když jsem tam viděl osobně, jak to funguje, tak je vidět obrovský kus práce, obrovské zkušenosti. Je mně jasné, že také museli zápasit se spoustou všelijakých potíží, protože už tato organizace funguje asi 20 roků a je to vlastně obrovská inspirace pro nás, čeho je možné dosáhnout. A také u zaměstnanců i uživatelů v Eindhovenu, kterých jsem tam viděl desítky, je vidět, jak tomu věří, jak ví, jak jim to všem pomáhá a že je to dobrá věc, protože s nimi pracovat, to je obrovská radost.

Myslíte si, že tato spolupráce může v budoucnu ovlivnit práci s duševně hendikepovanými lidmi v České republice?

Pevně tomu věřím, že tomu tak bude, hlavně díky tomu 2. Mezinárodnímu projektu, který od ledna roku 2011 vede p. Alena, kde by měl být přímo dopad do legislativy v ČR. Jenom nevím, jak to dopadne při projednávání nějakých návrhů, buď někde v parlamentu, na ministerstvu nebo v nějakých dalších komisích, protože vím, že to není moc jednoduché vést politiku, protože těch názorů je hrozně moc, ale přesto mezi našimi politiky je málo lidí, kteří s ostatními dokážou nějak spolupracovat, nemají vůli nalézat kompromisy a společná řešení prostě vyhraje jedna strana a snaží se převálcovat ty druhé a pak to je zase naopak. Takže, kdo ví, jak to dopadne. Ale mělo by to mít efekt do legislativy. Já ji sice neznám, ani nevím, co by bylo dobré udělat jinak, jak je to teď, ale podle toho, co slyším, tak asi zdaleka není všechno dobré a v pořádku a tudíž ten dopad by měl být do zákonů, vyhlášek a do pravidel, jakým způsobem se pečuje o nejen duševně, ale i jinak hendikepované lidi.

Pracovat na mezinárodním projektu je velmi náročné a zároveň zodpovědné. Co jste Vy osobně na této práci získal? Co Vás na ní obohatilo?

Jednak jsem získal hodně dobrých přátel nejen pracovně, ale také mimo Iskérku, což mě hodně obohatilo. Potom jsem také měl možnost nahlédnout do systému práce, jak v Iskérce, tak práce s duševně nemocnými lidmi v ČR, i když zdaleka toho ještě nevím mnoho. A potom mě to inspirovalo k tomu, že jsem letos podal přihlášku na filosofickou fakultu do Olomouce na studium psychologie. Mám za sebou písemné testy minulý týden a za 14 dní budu dělat ústní zkoušky a chtěl bych se v tom i teoreticky vzdělat a mít více vědomostí, než mám. Určitě i spousta dalších věcí, které mě obohatily.

V Iskérce se od začátku r. 2011 rozjel další mezinárodní projekt, který je logickým pokračováním toho předešlého. Jaký na to máte Vy osobně pohled a názor?

Už jsme trochu o tom mluvili. 1. dubna jsme měli v Rožnově pod Radhoštěm mezinárodní konferenci, kam přijeli zástupci z DE BOEI z Eindhovenu, z psychiatrické léčebny v Eindhovenu, pak tam byli lidé z psychiatrické léčebny Kroměříž a další. Tam jsem se dozvěděl, jak to má p. Alena promyšlené a jak by tedy měl projekt vlastně pokračovat dál. Postupně jsem se seznámil s lidmi, kteří na něm budou pracovat. Jsou výborně vybraní, vlastně jsem se na tom také částečně podílel. Bylo výběrové řízení a myslím si, že to bude opravdu krásná práce a věřím, že budeme moci spolupracovat i dál nejenom v  1. mez. projektu, protože p. Alena je také v  řídícím týmu 1. Mezin. projektu, ale že budeme moci spolupracovat i ve 2. mez.projektu, tak aby ten dopad do legislativy byl užitečný hlavně pro ty, kteří trpí psychickými problémy.

Jelikož jste v blízkosti psychicky hendikepovaných lidí, tak chci také znát Váš názor, jestli tyto lidi považujete za lidi „s nálepkou na čele (blázny)“, jak to ostatně vidí široká veřejnost. Prostě chci znát Váš pohled na věc.

Myslím si, že do určité míry je psychicky nemocný každý, protože ta doba je teď velmi těžká, takže ze všelijakých těžkých problémů jsou různá životní traumata. S vlastním zdravím, nejen psychickým, ale i fyzickým máme téměř všichni během života určité a různé problémy a to ovlivňuje naši psychiku. Škála psychických stavů je velmi, velmi široká od zdravých lidí, kterých si myslím není až tak moc, až po nějaké těžké případy, kteří většinou skončí v nějaké psychiatrické léčebně. Myslím si, že na převážné většině lidí, to člověk nepozná, že má nějaké psychické onemocnění, nebo že bere nějakou medikaci. Rozhodně nemůže mít nějakou nálepku na čele. Jsou případy, že je vidět i v Iskérce, že je na tom člověk mnohem hůř, protože jedná už takovým způsobem, že je vidět, že má nějaké problémy duševní a někdy se to promítne i do celkového stavu toho člověka, protože nemá vůli např. se pohybovat, cvičit a tak, čili má nadváhu. Ale to vím, že je i u lidí, kteří jsou vlastně zdraví, nebo si i myslím, že jsou naprosto zdraví, že neberou žádnou medikaci. Takže to ani nijak nesouvisí s  psychickým onemocněním – s  psych. stavem člověka, ale že to souvisí s dalšími individuálními vlastnostmi, schopnostmi, s jeho výchovou, s jeho zkušenostmi, traumaty. Já do toho až tak nevidím. Proto jsem se přihlásil na studium, že bych chtěl líp tomu porozumět. Je to pro mě taková obrovská oblast. Byl jsem třeba na kurzu na filosofické fakultě, takže asi to není jenom můj problém, věda se stále vyvíjí a vědomosti ještě nejsou a pravděpodobně ještě nebudou takové, aby si člověk myslel tak a už tomu všemu rozumím, už vím všechno, třeba o duševním zdraví. Tahle oblast vědy je asi hodně složitá. Takže to bude ještě trvat stovky a tisíce let, než porozumění bude takové, aby se daly psych. nemoci léčit, ovlivňovat a předcházet jim. Myslím si, že tato oblast se stále vyvíjí.

V čem vidíte problém práce s duševně hendikepovanými lidmi v těchto neziskových organizacích?

Myslím si, že těch problémů je asi víc. Jednak, jak jsem zvyklý, že nejenom v našem lékařství, tak také lékaři jsou jenom lidé, takže ne vždy dokážou diagnostikovat nemocné správně, správně určit léčbu, takže si myslím, že mnozí by se ani nemuseli ocitnout na nějaké medikaci, že např. psychoterapie by se mohla praktikovat dříve, než medikace. Že medikace už může i uškodit. I léky mají vedlejší účinky. Takže by se sem možná mnozí uživatelé nemuseli dostat. Nebo by sem mohli přijít jako dobrovolníci nebo spíše jako do takového zájmového klubu a ne kvůli tomu onemocnění samotnému. To je jedna věc. Druhá věc asi pravděpodobně ty neziskovky. Protože vidím, jak Blanka bojuje o peníze. Takže nejsou zabezpečené finančně dostatečně stabilně. I když je to něco podobného, jako ve zdravotnictví. Je to taková černá díra, že kolik peněz se tam nasype, tak se všechny ztratí, takže je jasné, že to musí být nějakým způsobem regulované a že není možné, aby do toho šla spousta peněz. Co ještě? Potom ještě, i když v Iskérce to tak nepociťuji, ale také ty mezilidské vztahy (někdy ale také ano). Někdy člověk sedne daleko lépe, někdo zase hůře, takže spolupráce není úplně perfektní. Někdy má člověk blbou náladu a měl by se chovat mírněji a tolerantněji a nějak to v té chvíli nezvládne. Někdy se třeba zachovám k někomu špatně, že mě to potom mrzí dodatečně a to jsou takové problémy, které jsou naprosto běžné i v jakémkoliv jiném zaměstnání i v jakékoliv jiné skupině lidí. Nic zvláštního, dalšího mě nenapadá.

Co říkáte na financování neziskovek? Měl by se tento systém změnit?

Mám na to ten názor, že nejenom u psychických onemocnění, ale i u spousty dalších, se klade malý důraz na prevenci, kde si myslím, že ty náklady by byly řádově mnohonásobně nižší, než potom léčba. Když nemoc vypukne – třeba diabetes nebo hypertenze nebo určitě spousta dalších onemocnění. Jednak je to asi tradice. Klade se důraz až na léčbu, na odstraňování symptomů a ne na předcházení. Jednak je to tlak farmaceutického průmyslu – prostě vydělávat, takže je v jejich zájmu co nejvíce léků prodat a tak, jak to sleduji na amerických webech, tak je prostě tlak farmaceutického loby obrovský. Jeden případ mimo oblast duševního zdraví, že dříve se dával inzulín teprve při nějakých pokročilejších stavech diabetu, kdy už nepomáhala dieta a ten člověk nebyl schopen a neměl vůli cvičit, tak se dával inzulín až v takovýchto situacích, kdy hladina glukózy na lačno byla dost vysoká.

Dnes už to v USA změnili a dávají, alespoň jestli se nemýlím a jestli jsem to dobře pochopil, dávají inzulín daleko dříve a vypadá to tak, aby toho inzulínu více prodali. Podobně bypassy na srdce. Píše se, možná, že je to přehnané, ale až 85% operací je zbytečných a buďto nepomohou a nebo prostě neměly být provedené, protože je ten člověk ještě nepotřeboval. A takový argument, který jsem nedávno četl, proč těch operací probíhá tolik? Že jedna operace stojí asi 60 tisíc dolarů a že je to nejjednodušší cesta pro toho chirurga, jak dostat nové auto, nebo novou jachtu. Provádí se jich zhruba 800 000 ročně v USA, jestli se nepletu. Takže peníze v tom hrají takovou roli, že to vlastně negativně ovlivňují a myslím si, že by se velmi vyplatilo, aby se peníze dávaly především do prevence, aby se onemocnění předcházelo, včetně psychických onemocněních, než následně všechno řešit medikací anebo operacemi.

Děkuji Vám, že jste mně mohl odpovědět na tyto otázky a moc děkuji za Váš drahocenný čas, který jste si k tomuto účelu musel udělat. Přeji Vám pěkný den.

Autor: Dana Mičolová

Komentáře jsou vypnuty.