Mgr. Miriam Majdyšová
Dotace je pomoc na startu
Mgr. Miriam Majdyšová je zástupce ředitele krajské pobočky Úřadu práce ve Zlíně a vedoucí oddělení zaměstnanosti, které řídí a koordinuje poradenství na úřadě práce, zprostředkování zaměstnání, celou oblast aktivní politiky zaměstnanosti i aktivity financované z Evropského sociálního fondu. Zároveň vykonává funkci tiskové mluvčí pro krajskou pobočku ÚP ve Zlíně. Já jsem si s ní povídala o zaměstnávání osob se zdravotním postižením.
Je dostatek pracovních příležitostí pro zdravotně znevýhodněné lidi?
Nepamatuji si období, kdy bychom mohli říct, že na trhu práce je dostatek nabídek na uplatnění pro osoby se zdravotním postižením. Nebylo tomu tak ani v době nejnižší nezaměstnanosti. Důvodů je spousta a je možné je najít na obou stranách – u zaměstnavatelů i u osob se zdravotním postižením. Nároky na pracovní místa se spíše zvyšují, pracovní pozice, kde dříve zdravotně postižení pracovali se ruší nebo slučují, zvýšený důraz se klade na vzdělání. Částečným řešením je vytváření chráněných pracovních míst, která jsou finančně podporována státním rozpočtem. Úřad práce si je zhoršeného postavení osob se zdravotním postižením na trhu práce vědom, proto jsou připraveny různé nástroje na pomoc pro tuto skupinu osob. Ne vždy však tyto nástroje fungují tak, jak by měly. Výjimkou nejsou ani snahy tyto nástroje zneužívat. Ale abych nebyla nespravedlivá vůči zaměstnavatelům, je třeba přiznat, že mezi osobami se zdravotním postižením je také skupina těch, kteří ve skutečnosti pracovat nechtějí. Jsou tam i lidé, kteří mají problémy s alkoholem nebo s pracovní morálkou.
Jak by se měl tento problém řešit a kdo by se tím měl zabývat?
Řešením je úzká spolupráce všech aktérů trhu práce. Zaměstnavatelů, úřadu práce, školství, zdravotnictví, státu i místních iniciativ a samotných občanů se zdravotním postižením. Podmínkou je, že všichni tito účastnící chtějí řešení najít. Na straně zaměstnavatelů je nutná ochota k přizpůsobení pracovní pozice potřebám zdravotně postiženého a to zejména přizpůsobením pracovních podmínek, vybavení odpovídajícími pracovními pomůckami apod. Na straně občana se zdravotním postižením pak musí být snaha naučit se nové věci, přizpůsobit se požadavkům zaměstnavatele, samozřejmě s ohledem na aktuální zdravotní stav. A na těch ostatních je podpora vzdělávání, finanční dotace, vhodné prostředí pro podnikání apod. Úřad práce může přispět nejen v oblasti rekvalifikací a pracovní rehabilitace, ale také podporou vytváření pracovních míst pro osoby se zdravotním postižením. Osobně dotacím na podporu vytváření pracovních míst nepřikládám až tak velký význam. Vždycky může vzniknout takové pracovní místo, které má smysluplnou náplň. kdy po výrobcích vyrobených na tomto pracovním místě, či po službách na tomto pracovním místě poskytovaných je poptávka. Pokud ale podpořím dotací pracovní místo, na které nastupuje osoba s hendikepem, pak tato dotace může vyvážit tento hendikep. Je jedno, jestli tím hendikepem jsou zdravotní problémy, chybějící praxe u absolventů nebo nutnost skloubit zaměstnání s péčí o děti u maminek. Je však třeba si uvědomit, že dotace je pomoc na startu. Pak už hodně záleží na samotném pracovníkovi, jak kvalitně práci vykonává. Každý rok kontroluje úřad práce u zaměstnavatelů s více jak 25 zaměstnanci plnění tzv. povinného podílu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Každý takový zaměstnavatel má totiž povinnost zaměstnávat 4 procenta osob se zdravotním postižením. Velmi často se setkáváme s nářky zaměstnavatelů, že by rádi zdravotně postižené občany zaměstnávali, avšak ti nemají potřebnou kvalifikaci. U zdravotně postižených se ještě více než u jiných občanů ukazuje důležitost vzdělání. Je jasné, že ne všichni můžeme být absolventi vysokých škol, přesto někdy stačí jen ochota naučit se novým věcem, absolvovat kurz či zaučení.
Jaký máte názor na zaměstnávání duševně nemocných lidí?
Postavení osob s duševním postižením na trhu práce není vůbec jednoduché. Přestože se informace o duševních onemocněních stále častěji stávají předmětem medializace a lidé se dozvídají adekvátní informace, stále je řada těch, kteří vůbec neví, co si pod pojmem duševní onemocnění mají představit. O tom, že někdo takové lidi prostě prohlásí za blázny, není třeba mluvit. Lidé si totiž nedokáží představit, jak málo stačí, aby se mezi duševně nemocnými ocitli i oni (to ostatně platí i o jiném postižení). Ve vztahu k zaměstnávání těchto lidí je problém obdobný. Řada lidí neví, co duševně nemocný může dělat a co už by neměl nebo vůbec nemůže. Neví, jaká jsou omezení a potřeby těchto osob. Tato nevědomost pak může způsobit odmítání těchto osob jako zaměstnanců – zaměstnavatel se obává něčeho, co ani sám není schopen mnohdy pojmenovat. Každému je jasné, jak se chovat k vozíčkáři, jak mu přizpůsobit pracoviště, ale co potřebuje duševně nemocný člověk, aby mohl práci vykonávat, to už je méně jasné. Myslím si, že řada z nás má i obavy s duševně nemocným jednat, neví jak. To všechno jsou potom překážky, které brání uplatnění těchto lidí na trhu práce. My se s obdobnými pocity setkáváme i na úřadě práce při zprostředkování zaměstnání – myslím si, že by řada pracovníků přivítala proškolení, jak jednat s osobami s duševním onemocněním. Pravdou je, že nám takové vzdělávání nikdo nenabízí (oproti třeba znakové řeči apod.).
Mgr. Miriam Majdyšová vystudovala sociologii na filozofické fakultě v Praze a na konci roku 1990 nastoupila na nově vzniklý Úřad práce ve Zlíně. Pracovala v různých funkcích, zejména v oblasti statistiky a analýzy trhu práce, vedla oddělení, které mělo na starosti realizaci aktivní politiky zaměstnanosti, statistiku, zaměstnávání cizinců apod. Vedla také kancelář úřadu včetně útvaru informatiky, právní oddělení a po určitou dobu také útvar lékařské posudkové služby. Má dvě dospělé děti a doma kromě manžela ještě dvě kočky. Ve volném se zdokonaluje v angličtině, chodí s manželem již několik let do tanečních a taky fotí. Ráda cestuje, poznává nové krajiny, kultury ale hlavně jejich obyvatele. Letos na jaře ji nadchlo Thajsko.
Autor: Dana Mičolová