Handicapovaný sportovec Radomír Krupa z Frýdku-Místku objel na svém speciálně upraveném kole hranice České republiky. Během měsíční cesty propagoval projekt Kola pro Afriku, jehož cílem bylo oslovit dobrovolné dárce opotřebovaných jízdních kol, která pomohou dětem v africké Gambii dostávat se do škol. Radomír Krupa je od roku 1993 na invalidním vozíku. Při pracovním úrazu spadl z výšky 10 metrů. Byl vždy aktivním sportovcem, dělal horolezectví, cyklistiku, ski alpinismus, lyžoval, jezdil na běžkách. Proto se hned po úrazu orientoval znovu na sport. Po dvou letech začal hrát basketball, rekreačně jezdil na speciálních lyžích a nakonec zůstal u handbiku – tedy u cyklistiky. Radomír ukazuje dalším lidem, jak je pohyb pro vozíčkáře důležitý. Jelikož také ráda jezdím na kole, bylo pro mne příjemné setkat se s tímto aktivním sportovcem, navíc jsem měla možnost prohlédnout si jeho nádherný handbik. Nikdy jsem tuto tříkolku neviděla. A povídala jsem si s ním nejen o projektu Kola pro Afriku, ale i o jeho dalších sportovních aktivitách.
Co Vás vedlo k tomu, abyste na handbiku objel celou ČR?
Je to spíš humorný důvod, potřebuji shodit kila. Na vozíku se hrozně špatně hubne, kila se přes zimu zase lehce naberou. Přišla doba, kdy jsem si chtěl udělat svůj osobní projekt, protože jsem se celých 19 let mého druhého života (jak vozíčkáři říkají), chtěl vrátit mezi horolezce a jít do přírody. Chtěl jsem vymyslet něco i pro sebe. Vznikl nápad, že bych objel Českou republiku. Začal jsem to připravovat před třemi roky. Chce to dlouhodobou přípravu a velké množství sponzorů, abych měl perfektní vybavení a abych to opravdu zvládnul sám. Podmínkou projektu totiž bylo, že pojedu úplně sám, bez doprovodu. Navíc přes všechny vrcholy a pohořích, která jsou kolem naší hranice, tedy pokud tam povede nějaká betonová nebo asfaltová cesta. Spojení s projektem Kola pro Afriku vzniklo až letos – úplně náhodou. Když jsem našel výzvu od jejich hlavních organizátorů, kteří hledali volné prostory pro sběrná místa. Protože jsme měli prázdné prostory v našem centru, přihlásili jsme se a postupně jsme se seznamovali i osobně. Domluvili jsme se, že jízdu na handbiku udělám jako propagační jízdu k projektu Kola pro Afriku.
Měl jste k tomu nějaký důvod?
Abych si dokázal, že ještě něco umím udělat. Také proto, abych udělal nějakou akci, kterou zatím žádný vozíčkář neudělal.
Připravoval jste se nějak na tuto akci, trénoval jste?
Snažil jsem se trénovat. Myslím si, že co jsem na invalidním vozíku, tak trénuji vlastně pořád – tím pohybem a sportem. V lednu jsem měl operaci karpálu a nesměl jsem zatěžovat ruku až do konce března. Začal jsem trénovat až začátkem dubna. Takže trénink byl krátký, ale zase intenzívní. V posledních dnech jsem už najížděl trasy 70 km. Potom jsem testoval i zatížené kolo kolem Neuziderského jezera v Rakousku.
Měl jste i nějaké speciální vybavení?
Na špatné počasí mám speciální oblečení. Sehnal jsem si sponzory na to, abych si mohl koupit nejlepší oblečení. Handbike je sponzorský dar. Jeho pořizovací cena je 142 000 Kč. Mám ho tři roky prostřednictvím nadace Konto Bariéry, Nadačního fondu J& T, také obec Baška mi přispěla. Je to moje rodná obec. Zdravý člověk si koupí kolo za 15 000 korun na rekreační ježdění a my vozíčkáři musíme mít stotisícová kola. Pro nás bohužel levnější nejsou.
Je to první kolo u nás v ČR?
Není. Je to už hodně rozšířené. První moje kolo byla taková kopie amerického výrobku, co si tady kluci vozíčkáři vyrobili sami, tak se to nějak dostalo ke mně. Tehdy stálo kolem 30 000 Kč. Bylo to v roce 2002 nebo 2003, a od té doby se handbike a handcyklistika u nás hodně rozšířila. Myslím si, že u nás je těchto kol minimálně kolem stovky.
Měl jste někdy pocit, že by jste jízdu vzdal?
Až jsem se sám divil, tento pocit jsem neměl nikdy. Jen jsem měl asi dvakrát krizovku. musel jsem doznat, že původní plán a trasu nemůžu dodržet resp. musím snížit váhu nákladu, který si vezu s sebou.
Stala se Vám nějaká kuriozita či karambol?
Naštěstí jsem neměl žádný karambol. Při sjíždění z Petrovic do Telnice před Teplicemi jsem dosáhl osobního rychlostního rekordu v hodnotě 82,3 Km/hod. Ale samozřejmě nadšení z adrenalinového zážitku mělo skončit v pravou chvíli. A tím byly značky vlakového přejezdu. Takže jsem musel začít brzdit, což se ukázalo později jako jeden z velkých problémů mého handbiku. Zahřál se ráfek natolik, že mi bouchla veloduše. Těch zničených veloduší byly nakonec 4 kusy.
Projel jste řadou cyklostezek. Jak hodnotíte jejich kvalitu?
Původně jsem chtěl jet hlavně po cyklostezkách, ale nakonec jsem jel z 90 procent po silnicích. Musím říci, že na česko – moravských cyklostezkách je diskriminován cyklista se silničními veloplášti a zcela určitě i rodiny s dětskými cyklovozíčky. Bohužel během celé jízdy jsem našel na cyklostezkách jen dvě velmi příjemné místa s plně bezbariérovou možnosti občerstvení.
Co Vás během jízdy nejvíce oslovilo?
Byla to nádherná zkušenost. Cizí lidé mi nabízeli ubytování a pomoc na cestě nebo společnost při jízdě. Skoro každý večer jsem se setkal se zajímavými lidmi. Ať už to byli majitelé cykloservisů ze Žamberka a Trutnova, velmi poučný večer u pivka s akademickým malířem a sochařem v Měděnci, nebo setkání s východoněmeckými turisty v Lužických horách, pomoc noční sestry a setkání s pacienty LDN před Nejdkem. Nezapomenutelným zážitkem pak byla zastávka na Svatém Hostýně. Velmi mě potěšilo setkání s Otou Grobařem, důchodcem – cyklistou, který mě vyprovodil při startu i v cíli v Ostravě.
Sportujete i jinak?
Je to pořád ve mně. Jsem předsedou sportovního klubu vozíčkářů ve Frýdku Místku. Vznikl v roce 1998. Zpočátku to byl basketbalový klub, potom se rozšířil na více sportů. Začali jsme pracovat i v sociální oblasti. Máme ve Frýdku Místku takové malé centrum. Děláme i speciální dopravu po městě pro postižené. Vloni jsme dostali mikrobus od Konta Bariéry. Tuto službu provozujeme už od ledna 2005. Takže trochu zabředáváme i do sociální oblasti, i když se jmenujeme sportovní klub. Nevyhýbáme se tomu. Naopak si myslíme, že aktivní sportovci by měli nejvíce pomáhat vozíčkářům kolem sebe a usilovat o to, aby naše město bylo bezbariérové. Jelikož jsem šéfem tohoto klubu, tak se přikláním k zásadě, abychom dělali něco, co žádný jiný vozíčkář nebo nějaká jiná neziskovka nedělá a přitom se zabývá stejnou oblastí jako je sport na vozíku. Proto jsme v ČR založili například vodní lyžování. Pořádali jsme u nás už dva evropské závody. Pak jsme skákali z letadla na tandemu. Nedávno jsme se podíleli na možnosti tandemového lítání na paraglidingu. Náš kamarád pořádá každý týden týdenní pobyt ve Francii, kde se lítá na speciálním vozíku. Ten jsme s kamarádem otestovali a Konto Bariéry nám dalo peníze na výrobu takového vozíku. Vozíčkář si v dnešní době může udělat i pilotní průkaz, prostě může dělat pilota. V cyklistice jsme se několikrát zúčastnili 24hodinovky kolem Lichnova u Frenštátu pod Radhoštěm. Tam máme s kolegou rekord z roku 2004 v délce 444 km. S kamarády jsme ve čtveřici objeli Vysoké Tatry v celkové délce 220 km přibližně za 11 hodin a to štafetovým způsobem.
Co byste vzkázal lidem, kteří jsou jakkoliv handicapovaní?
Hlavně, ať nesedí doma a pokud jim to zdravotní stav dovoluje, ať se nějak pohybují, cestují. Ať si realizují svůj sen, samozřejmě tak, jak si každý z nich může dovolit. Určitě by neměli být zavření v bytě nebo se upnout jen na gemblerství nebo na alkohol. Také je důležité být s kamarády, kteří mu aktivní život přinášejí. Na invalidním vozíku se to lépe snáší a člověk se tak dostane do společnosti. Vytvoří si spoustu kamarádů a kontaktů. Pak se přes tyto kontakty dá se štěstím najít i zaměstnání. Když je člověk takto aktivní, tak má život na vozíku o něco snazší.
Autor: Dana Mičolová