Leoš Ryška – Utrpení má nějaký smysl

Pracuji jako dobrovolník pro TV NOE a ráda tuto televizní stanici sleduji. Na jednom setkání dobrovolníků jsem se proto rozhodla požádat o rozhovor ředitele TV NOE otce Leoše Ryšku, člověka velmi lidského, který má velké srdce pro druhé a kterého si moc vážím. Snad jeho slova osloví i vás.

Jak vnímáte roli zdravotně znevýhodněných lidí v naší společnosti?

Myslím si, že jsou tito lidé pro naši společnost velmi užiteční, protože těm, kteří jsou citliví, nastavují jiný pohled. Říká se, že společnost je tak silná, jak je nejslabší její jedinec. Myslím si, že Ti, kteří mají nějaké postižení či hendikep, jsou velkým požehnáním pro ty ostatní, kteří ho nemají. Jednak si zdravý člověk snadněji uvědomí, jakým nezaslouženým darem je zdraví. To je velmi důležité. A potom člověk hendikepovaný dá možnost nebo prostor ke konání dobra. Buď sám dělá něco úžasného nebo učí zdravého člověka být lepší. To je důležité i v rodinách, kde mají například postižené dítě, sourozenci pak mají velmi vyvinuté sociální cítění a jsou daleko lépe vybavení do života. Když to poposunu do duchovní roviny, tak často díky těmto hendikepovaným se udá v takovéto rodině nějaký zázrak. Vnímám, že člověk s hendikepem je bohatší, někdy i vnitřně krásnější než ten, kdo si žije v pohodě a nemá žádné problémy. Samozřejmě v uvozovkách, protože každý má nějaký problém.

Co byste vzkázal zdravotně postiženým nebo sociálně vyloučeným?

Aby našli nějakého anděla strážného. Někoho, kdo jim pomůže. Kdo jim bude oporou. Přenese je přes všechna těžká úskalí a ulehčí jim jejich kříž. Aby vnímali, že je má stále někdo rád. Také bych jim chtěl popřát, aby pocítili radost z dávání. Aby si uvědomili, že ať jsou na tom jakkoliv, že mohou vždy dávat. Jejich obdarování může být daleko hodnotnější, kvalitativnější a silnější, než kdyby byli zdraví. Může to být daleko hlubší obdarovávání. Napadl mně takový příklad. Naše dramaturgyně Naděžda Urbášková se potkala s jednou paní, jejíž syn měl autohavárii, při které si těžce zranil hlavu. Zůstal úplně bez paměti, ale postupně se mu paměť začíná vracet. Co je zajímavé, nezapomněl na slova Ježíš, Bůh, Maria.., umí se modlit a hovořit s Bohem. Jeho maminka mu dala k lůžku ovladač a televizi. On si sám našel program televize NOE a začal se na ni dívat. Říkala, že když jednou za ním do pokojíčku přišla, byla zrovna v televizi mše svatá. Vzal si růženec a měl ho přitisknutý na svém srdci a v oku měl slzu. Ztotožnil se s tím, co viděl a hluboce to prožíval. Nebo jindy při koncertu vážné hudby zase vzlykavě říkal: „Mami já jsem jak v nebi.“ Dramaturgyně Naděžda Urbášková byla velmi mile potěšena, protože tyto pořady připravuje. Já na to musím stále myslet, jak je ten člověk krásný. On už nemůže myslet, ale přesto má duši a ta je podstatou lidského bytí. Jeho duše je krásná a čistá. Je jednak blízká Bohu a také je schopná obdarovávat i druhé lidi. Myslím si, že každý takový člověk, který má nějaké postižení nebo je jakýmkoliv způsobem zatlačován na okraj společnosti, by si měl uvědomit, že je nesmírně cenný. Je darem pro rodinu a pro své okolí. Může i rozdávat, protože má co dávat. Má totiž svou duši.

Jsou tito lidé důležití pro naši společnost a proč?

Ano, jsou moc důležití, protože nastavují společnosti jakési zrcadlo. Všichni bychom měli myslet na toho nejslabšího jedince a jeho přínos. Já nerozumím tomu, proč je vůbec postižení. To bychom museli jít ke kořenům zla a vůbec toho, proč musíme trpět za někoho, který kdysi dávno udělal něco špatně. Nevíme, proč je tomu tak. Je to nějaké tajemství. Víme, že to tajemství utrpení má nějaký smysl. Hendikepovaní díky svému kříži utrpení pomáhají vykupovat svět. Jsou velkým požehnáním pro ostatní. Oni si sice své postižení dobrovolně nevybrali, ale pokud jej přijmou, tak ho mohou proměnit v něco úžasně krásného.

Myslíte si, že víra může ovlivnit životy těchto lidí?

Určitě. Víra je totiž obrovskou vnitřní silou každého. Jak pro zdravého, tak i nemocného. Například když je člověk upoutaný na vozíček nebo to může být i nějaká psychická bolest či problém, tak je to nějaké omezení a víra dá tomu omezení křídla. Říkám to možná i nějak hloupě, ale mně to tak napadlo. Víra pomůže přenést přes úskalí těžkosti, které život přináší u postižení. Víra je totiž záležitosti rozumu i srdce. Obojí musí být v rovnováze. Víra, která se projevuje skutky lásky. Taková víra je pak silou a má pak obrovský přínos pro každého. Nejen pro lidi, kteří jsou hendikepovaní.


P. Mgr. Leoš Ryška (*1963), katolický kněz, selezián, režisér a filmový producent. Společně s Martinem Holíkem založil TV NOE, jíž je ředitelem. Spravuje farnost Heřmanice. Je jednatel společnosti Telepace, s.r.o. a ředitel Festivalu dobrých zpráv. Absolvoval UK Praha a následně VOŠF Zlín. S kamerou procestoval řadu míst v Asii Africe i Latinské Americe, aby dokumentární tvorbou upozornil na neřešené problémy lidské bídy a bolesti. Řada z těchto snímků získala ocenění na tuzemských i zahraničních filmových festivalech. Baví ho spolupráce se všemi, kteří plují proti komerčnímu proudu.

Autor: Dana Mičolová

Komentáře jsou vypnuty.