MUDr. Petr Možný
Ředitel psychiatrické léčebny v Kroměříži MUDr. Petr Možný se již řadu let zabývá péčí o duševně nemocné lidi. Spolupracuje také se společností Iskérka v Rožnově pod Radhoštěm. Mrzí ho, že je takových organizací zatím málo, a to podle jeho názoru také proto, že u nás není taková tradice. Ale každá organizace, která chce pomáhat lidem s psychickými problémy, je vítaným spojencem nejen pro něho, ale vůbec psychiatrické léčebny, protože všichni mají stejný cíl. Spolupracuje také se zlínskou SANITY, což je organizace rodičů a příbuzných duševně nemocných. S primářem Možným jsem si povídala o jeho práci a významu neziskových organizací.
Máte přehled o těchto neziskových organizacích ve Zlínském kraji?
Musím říci, že pokud nás nikdo aktivně neosloví, tak takhle nemáme přehled. Těch organizací je více a je pro ně jednodušší oslovit nás svou nabídkou, než abychom si je my někde dohledávali. O těch, která nás oslovily, mohu říci, že jsem jim nakloněný. Pokud máme informace o těchto neziskovkách, tak to předáváme pacientům. Když vím, že je někdo z Valašského Meziříčí nebo z Rožnova pod Radhoštěm a okolí, tak řeknu pacientovi, že vím o organizaci, kam může zajít a zjistit, co pro něho můžou udělat a jakým způsobem mu mohou pomoci. Pokud se jedná přímo o Kroměříž, kde je naše léčebna, jsem vždycky rád, když vznikne nějaké nové centrum duševního zdraví, jako je například HORIZONT nebo teď projekt chráněného bydlení ZAHRADA.
Měl by stát financovat tyto neziskové organizace a dát jim možnost zkvalitňovat služby?
Principiálně si samozřejmě myslím, že by nějakou finanční podporu ze státu měli dostat, protože přebírají určitou agendu, kterou tím pádem stát nemusí vykonávat. To znamená, že pomáhají zabezpečovat péči lidí, kteří tu péči potřebují. Ale jak konkrétně financovat, na to nejsem žádný expert. Jestli by to měly platit obce nebo přímo nějaké centrální ministerstvo, jestli by to mělo být nějakou úlevou na daních nebo podobně, to už teda nevím.
Myslíte si, že chybí služba dobrovolnictví v oboru psychiatrie?
Byl jsem velmi mile překvapen, když jeden z psychologů naší léčebny aktivně oslovil studenty gymnázia v Kroměříži s nabídkou, že by mohli chodit za pacienty léčebny jako dobrovolníci a nějakým způsobem s nimi trávit čas. Skutečně zareagovalo asi 20 mladých lidí, kteří chodí třeba s kytarou zpívat na oddělení, někteří chodí s pacienty na vycházky i do města, pomáhají s nakupováním a podobně.
Jaký je Váš názor na spolupráci rodinných příslušníků s psychiatry, psychology, sociálními pracovníky i neziskovými organizacemi?
Já si myslím, že spolupráce rodiny v jakémkoliv procesu, který se týká pacienta je velmi důležitá. Rodinní příslušníci tvoří nejbližší okolí pacienta, on s nimi žije nebo přinejmenším má s nimi blízké kontakty a oni mohou buď velmi narušovat proces terapie nebo naopak velmi pomoci. Například maminka radí synovi, aby nebral léky, že mu ještě uškodí, nebo dítě kritizuje, že není nemocné, ale jen líné. Na druhé straně zase může rodina poskytnout podporu povzbuzením, pomocí v řešení praktických úkolů. Jde o to, aby rodina věděla, měla informace o tom, co vlastně můžou udělat, čím můžou pomoct, čím můžou uškodit. Tak by nalezli společnou řeč s lékaři a odborníky i s pracovníky neziskových organizacích. To je pro toho pacienta důležité. Protože pokud rodina, řekl bych metaforicky, táhne doprava a všichni ostatní doleva, tak pacient je uprostřed a ve stresu a strašně mu to škodí. Ale pokud se ve shodě považují za spolupracovníky a nikoliv za protivníky, tak je to z hlediska pacienta velmi prospěšné.
Do čeho by v rámci psychiatrických léčeben mělo být nejvíce investováno?
Podle mě do zvýšení počtu personálu. A nemusí to být jen lékaři a psychologové, ale i sociální pracovníci, zdravotní sestry, lidé v dílnách činnostní terapie. Protože já si stejně myslím, že tím co dělá kvalitní nebo nekvalitní péči o duševně nemocné, nejsou ani tak materiální podmínky, ale čas, který v klidu věnujete pacientovi. Prostě hodná sestřička může pacientovi pomoct daleko víc, než hodný doktor. To je marné, sestra je s pacientem daleko více. Jde spíše o kvalitu lidí, než o jednotlivé profese. Když jsem byl na stáži v Nizozemsku, tak jsem jen tiše záviděl. Na patře, kde je 27 pacientů, mají ve službě 15 nebo 20 lidí z personálu. To je prostě nesrovnatelné. A na druhém místě by se mělo investovat do většího komfortu pacientů, to znamená menší ložnice, lepší prostředí na odděleních, prostě aby to tam vypadalo pěkněji.
V září roku 2011 jste se zúčastnil pracovní stáže v organizaci Stichting De Boei v nizozemském městě Eindhoven v rámci mezinárodního projektu s organizací Iskérka. Co Vás nejvíce oslovilo?
Nejvíce mně oslovilo propojení jednotlivých odborníků v multidisciplinárních týmech. To znamená, že se o jednoho pacienta nestará jen jeden odborník jedné profese nebo jednoho zaměření, jako je tomu u nás, ale že je tam opravdu celý tým odborníků, z nichž každý má svůj díl zodpovědnosti a svůj díl schopností. A ti společně potom vynakládají úsilí, jak pacientovi co nejlépe pomoci. To mně u nás velmi chybí. Tady je opravdu péče velmi roztříštěná. V rámci hospitalizace by se ten multidisciplinární tým dal ještě vytvořit. Ale mám pocit, že mimo léčebnu ta spolupráce jednotlivých oblastí je minimální. Skoro téměř žádná. A druhá věc. Když v Holandsku začne mít někdo psychické problémy, tak ho nepošlou někam nebo k někomu, ale lidé, kteří by mu mohli pomoci, jedou přímo za ním, k němu do bytu. To si myslím, je šťastnější začátek kontaktu. Když je člověk vytržen ze svého prostředí, tak to může vnímat poněkud násilně a jako vnucování. Kdybych se něčeho takového dočkal u nás, tak bych to viděl jako velký pokrok, ale byla by to jaksi úplně revoluční změna v poskytování péče o duševně nemocné.
Co byste doporučoval přenést z Nizozemska do českého zdravotně sociálního systému?
Nějaká legislativní možnost vytvoření multidisciplinárních týmů. To znamená, že by se o duševně nemocného nestaral jenom psychiatr, ale že by se o něho staralo více lidí. Hlavně, aby se ti lidé scházeli na jednom místě a navzájem spolu mluvili. Příklad: na úřadu práce sedí jeden člověk, který pomáhá najít práci, další třeba na městském úřadě řeší sociální služby, jinde je lékař atd. Ale aby ti lidé byli pod jednou střechou a tím pádem byli ve vzájemném kontaktu, to je velmi důležité.
Co ze stáže využijete Vy konkrétně?
Nyní budu daleko více přemýšlet o možnostech zapojení klientů do péče. Ale na druhé straně si uvědomuji, že to je v našich poměrech tak nezvyklá myšlenka, že neočekávám, že bych se setkal ze strany ostatních pracovníků ve zdravotnictví s nějakým nadšeným souhlasem a podporou. Principiálně bych do budoucna chtěl, aby se na chodu léčebny podílela i nějaká organizace reprezentující pacienty. Takovým předstupněm by mohly být klientské rady na jednotlivých odděleních. To by bylo pro začátek takové průchodnější a snazší. Ono u nových myšlenek záleží na tom, kdo se jich ujme. Nadace DE BOEI by nevznikla, kdyby se neobjevil konkrétní člověk Hans Marechal, který to vlastním způsobem vzal za své. Podobně uživatelské rady by se v oblasti psychiatrie asi takovým způsobem nerozvinuly, kdyby se neobjevil konkrétně pan Chris. Je vždy důležité, aby se objevil člověk, který ty ostatní strhne s sebou. Třeba se v Kroměřížském regiónu někdo takový najde.
Autor: Dana Mičolová