Tomáš Drkula
Tomáš Drkula učí na Základní škole praktické v Rožnově pod Radhoštěm. Je rodák z Vítkova u Opavy, ale v Rožnově vyrůstal, chodil do školy a strávil většinu svého života. V současné době žije s přítelkyní Andreou a sedmiletou Natálkou ve Šternberku u Olomouce. Ve volném čase rád čte, amatérsky fotografuje a maluje obrazy. Ke své současné práci se dostal náhodou v roce 1999. V té době byl v evidenci úřadu práce a ve škole potřebovali člověka, který by nahradil odcházejícího civilkáře. „Právě takový druh zaměstnání mě vždy přitahoval, a tak jsem místo velmi rád přijal. Začínal jsem jako pomocný vychovatel, dnes působím jako vychovatel ve speciální rehabilitační třídě. Jedná se o třídu, do níž docházejí těžce hendikepované děti, které jsou převážně imobilní a je třeba k nim přistupovat velmi individuálně,“ řekl mi na úvod našeho rozhovoru Tomáš Drkula.
Jak probíhá den v takové speciální třídě?
Ve třídě pracují tři lidé, speciální pedagog, vychovatel a asistent pedagoga. Náš režim dne zde začíná ranním kruhem, při kterém se vzájemně děti i dospělí přivítají. Poté následuje učení, při kterém si děti například procvičují orientaci v čase, dny v týdnu, počasí v rámci ročního období, jména spolužáků apod. Dále jsou to různé činnosti, které se střídají s odpočinkem, polohováním, poslechem relaxační hudby i pobytem v relaxační místnosti. Vždy se musí přihlížet k aktuálnímu psychickému i fyzickému stavu dětí.
Jste v kontaktu slidmi s postižením. Jaký máte názor na to, jak se na ně dívá širší veřejnost?
S lidmi s hendikepem se setkávám nejen ve své práci, ale i mezi mými přáteli je spousta lidí s různým druhem postižení. Jako nejvyšší stupeň socializace postižených lidí je považována integrace, tedy úplné začlenění hendikepovaného člověka do intaktní společnosti, tedy společnosti lidí nepostižených. Společnost ovšem bohužel ještě stále není schopna řadu těchto lidí přijmout, a to i přes lepší informovanost o problematice postižených. Hodně to záleží na sociálním cítění, emoční inteligenci a také schopnosti empatie. Tyto vlastnosti v sobě řada lidí musí ještě dlouho objevovat, než přestanou na hendikepované pohlížet s předsudky či se jim vyhýbat. Ovšem až je získají, zjistí, o kolik se ochuzovali a co všechno se mohou od nich mnohdy naučit a vzájemně se obohacovat. Nikdo z nás neví, zda se někdy neocitne odkázán na pomoc druhých. Sám jsem epileptik a tato nemoc se u mě objevila až v dospělosti a velice jsem ocenil rady a zkušenosti lidí, kteří se s ní potýkají již od dětství. Bohužel i řada lidí s hendikepem se často po mnoha negativních reakcích širší veřejnosti stahuje a dodnes mnoho z nich stále zůstává v izolaci od intaktního okolí. Ale i přesto jsem optimistou a věřím, že naše společnost je v tomto vzájemném poznávání na dobré cestě.
Myslíte si, že by tito lidé měli být transformováni do škol nebo je lépe, když jsou v praktických školách a proč?
Již delší dobu se hodně v médiích hovoří o možném zrušení základních škol praktických a mluví se o tzv. inkluzivním vzdělávání. Inkluze dítěte se zdravotním postižením je brána za nutný předpoklad integrace. Dnes se již více než dříve dbá na to, aby co největší množství dětí se speciálními vzdělávacími potřebami bylo vzděláváno v běžných školách. Což je samozřejmě dobře a je dobře, že jsou zde stále i základní školy praktické coby alternativa pro žáky, jejichž vzdělávací potřeby nemohly být ve školách hlavního vzdělávacího proudu uspokojeny. Při integraci žáků s postižením v běžné třídě jsou zapotřebí nejen větší nároky na přípravu výuky, ale také musí být pozornost mezi intaktní žáky a žáky s hendikepem rozdělena tak, aby žádná z obou stran nebyla ochuzena nedostatkem času a sníženými nároky. Při integraci většího množství dětí ve vyučovacím procesu v běžné škole mnohdy nemusí být dodrženy stejné limity pro všechny žáky. Práce s hendikepovanými dětmi je někdy velmi náročná a vyžaduje nejen odbornou znalost, ale též spoustu trpělivosti, specifický přístup a empatii. Každému dítěti, které projeví zájem se vzdělávat v běžném vzdělávacím proudu, samozřejmě fandím. Je ovšem mnoho případů, kdy dítě nároky běžné školy nezvládlo a zařazení do základní školy praktické bylo pak pro něj úlevou. Proto pevně doufám, že se odborníci místo snahy zlikvidovat speciální školství se spolu se speciálními pedagogy a s rodiči vynasnaží hledat společné řešení pro zkvalitnění života těchto dětí. Doufám, že moudře rozhodnou základní školy praktické a speciální nerušit a ponechat je jako jednu z alternativ vzdělávání.
Mají vaši žáci možnost studovat dál na středních školách či učilištích?
Žáci se speciálně vzdělávacími potřebami si po ukončení základní školy praktické mohou vybrat ze široké škály učebních i středoškolských oborů, které jsou většinou buď dvouleté, nebo tříleté. Pro tyto žáky je přístupná řada středních škol a odborných učilišť. Jako příklad mohu uvést třeba Odborné učiliště v Kelči, Střední školu Olomouc – Svatý Kopeček, Odborné učiliště a Praktickou školu Nový Jičín, Střední školu prof. Zdeňka Matějčka v Ostravě – Porubě a řadu dalších. Za určitých podmínek mohou tito žáci studovat i v běžných školách. Pro absolventy základní školy praktické nebo základní školy speciální, kteří ze zdravotních či jiných závažných důvodů se nemohou vzdělávat na jiném druhu a typu školy, jsou připraveny též praktické školy, a to buď s jednoletou, nebo s dvouletou přípravou. Žáci se zde připravují pro výkon jednoduchých činností v oblastech praktického života. Absolventi této školy se mohou uplatnit při pomocných pracích v sociální péči a službách nebo v chráněných dílnách.
Čím se tito lidé liší od zdravých lidí v tom pozitivním smyslu?
Dokážou se dokonale vcítit do druhých, neskrývají své emoce a jsou upřímní. Kdysi jsem měl tu možnost blíže poznat nevidomé. Většinou se jednalo o lidi dlouhodobě odloučené od své rodiny, kteří žili v domě pro zrakově postižené, jenž nebyl ústavem sociální péče, ale chráněným bydlením. Jsou to lidé velmi citliví a svůj cit dokážou uplatnit nejen při svém odlišném vnímání světa, ale mají také obrovský smysl pro umění, kulturu a dokážou být hodně ohleduplní a vnímaví k druhým lidem. Sám jsem byl hodně uzavřený do sebe a neuměl jsem své emoce projevovat. Hodně jsem se od nich tenkrát naučil, poznal jsem, jak dokážou sami bojovat s nelehkým osudem a mé problémy se najednou zdály být naprosto zanedbatelné. Myslím si, že díky nim jsem dokázal najít sám sebe.
Myslíte si, že to tito lidé mají v naší společnosti složitější a proč?
Společnost si pomalu začíná zvykat na přítomnost hendikepovaných spoluobčanů, začíná si jich více všímat, ovšem zatím ne vždy je přijímá jako sobě rovné. Ti se stále musí setkávat s negativním citovým hodnocením ze strany majority. Mnoho lidí s postižením trpí samotou a skrývají se před předsudky, strachem z odmítnutí a citové ambivalence. V profesním životě je to též mnohdy složité, především při hledání pracovního uplatnění. Myslím si, že velkým pomocníkem při hledání zaměstnání, přátel i v odstraňování komunikačních bariér mezi hendikepovanými a intaktní společností je dnes internet. Velký význam v socializaci zdravotně postižených mají i různé společenské organizace či občanská sdružení, na které se lze v případě nouze obrátit.
Jakou změnu v naší společnosti byste uvítal pro hendikepované lidi?
Uvítal bych především změnu v postojích k postiženým lidem a větší informovanost o problematice hendikepovaných. Dnes se hodně mluví o krizi, ovšem naše společnost prožívá především krizi ve vztazích a v komunikaci. Jednu chvíli mi připadalo, že v tomto směru dochází k mnoha pozitivním změnám. Ovšem v dnešní uspěchané době lidé ztrácí cit a chybí jim schopnost vcítit se do druhých. Též mě mrzí, že zde chybí peníze a spousta pozitivních a zajetých projektů a služeb, které se léta osvědčovaly, musí skončit nebo bojují o přežití díky nedostatku dotací. Konkrétně třeba u nás v Rožnově působí dva poskytovatelé sociálních služeb, Domov Kamarád a občanské sdružení Iskérka, jež nabízejí léta na Rožnovsku jedinečné služby a dnes mají kvůli sníženým dotacím existenční potíže.
Setkal jste se s nějakým zajímavým příběhem hendikepovaného člověka, který Vás něčím oslovil?
Opět se musím vrátit k nevidomým, v jejichž společnosti jsem měl možnost trávit spoustu času. Těžko lze vybrat konkrétní příběh jednoho z nich, neboť každý osud byl něčím zajímavý, každý se svůj těžký životní úděl snažil zlehčovat a překonávat po svém. Velká většina z nich oplývá specifickým humorem, neuvěřitelným optimismem a obrovskou pílí a chutí k životu. Tyto vlastnosti mnohdy většině zdravých lidí chybí.
Jaký máte názor na zaměstnávání handikepovaných lidí?
Myslím si, že zaměstnávat hendikepované je velmi přínosné a užitečné nejen pro ně samé, ale i pro vzájemné zlepšování mezilidských vztahů na pracovištích. Zatím asi chybí ta správná motivace pro zaměstnavatele zajišťovat práci postiženým a dávají spíše přednost náhradnímu plnění. Naštěstí se najdou i takové firmy, které najdou odvahu těmto lidem vyjít vstříc a dát jim šanci uplatnit své schopnosti a dovednosti a tím jim také významným způsobem pomoci se začlenit do společnosti.
Baví Vás Vaše práce a proč?
Práce mě samozřejmě velmi baví, hodně jsme si s dětmi na sebe zvykli. Naši žáci si své dovednosti, vědomosti a návyky osvojují velmi pomalu, ale přesto se těšíme z každé drobnosti, kterou se nám podaří dětem předat a největší uspokojení nám přináší radost a spokojenost dětí ze školní docházky. A děti k nám chodí opravdu rády, prázdniny a víkendy nemají proto moc v oblibě.
Autor: Dana Mičolová